27

SDĚLENĺ
Ministerstva zahraničních věcí,

kterým se nahrazuje sdělení Ministerstva zahraničních věcí vyhlášené pod č. 114/1996 Sb., o přijetí Úmluvy o fyzické ochraně jaderných materiálů

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 26. října 1979 byla ve Vídni přijata konferencí Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů.

Jménem Československé socialistické republiky byla Úmluva podepsána ve Vídni dne 14. září 1981.

S Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické republiky a prezident Československé socialistické republiky ji ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), depozitáře Úmluvy, dne 23. dubna 1982.

Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 19 odst. 1 dne 8. února 1987 a tímto dnem vstoupila v platnost i pro Československou socialistickou republiku.

Dne 24. března 1993 Česká republika oznámila generálnímu řediteli Mezinárodní agentury pro atomovou energii, že se jako nástupnický stát České a Slovenské Federativní Republiky považuje s účinností od 1. ledna 1993 za vázanou Úmluvou o fyzické ochraně jaderných materiálů ze dne 26. října 1979.

Anglické znění Úmluvy a její překlad do českého jazyka se vyhlašují současně.

PŘEKLAD
ÚMLUVA O FYZICKÉ OCHRANĚ JADERNÝCH MATERIÁLŮ

STÁTY, KTERÉ JSOU STRANAMI TÉTO ÚMLUVY,

UZNÁVAJĺCE právo všech států na rozvíjení a využívání jaderné energie pro mírové účely a jejich oprávněné zájmy na získání možného prospěchu z mírového využití jaderné energie,

JSOUCE PŘESVĚDČENY o potřebě usnadnění mezinárodní spolupráce při mírovém využívání jaderné energie,

PŘEJĺCE SI odvrátit potenciální nebezpečí způsobená protiprávním zmocněním se a použitím jaderných materiálů,

JSOUCE PŘESVĚDČENY, že trestné činy související s jadernými materiály jsou příčinou vážného znepokojení a že je naléhavě zapotřebí přijmout vhodná a účinná opatření s cílem zajistit prevenci, odhalování a potrestání takovýchto trestných činů,

JSOUCE SI VĚDOMY potřeby mezinárodní spolupráce k zavedení účinných opatření k fyzické ochraně jaderných materiálů v souladu s právními předpisy každého smluvního státu a s touto úmluvou,

JSOUCE PŘESVĚDČENY, že tato úmluva by měla usnadnit bezpečné předávání jaderných materiálů,

PODTRHUJĺCE rovněž význam fyzické ochrany jaderných materiálů při jejich použití, skladování a přepravě uvnitř státu,

UZNÁVAJĺCE význam účinné fyzické ochrany jaderných materiálů používaných pro vojenské účely a jsouce si vědomy toho, že těmto materiálům je a nadále bude poskytována přísná fyzická ochrana,

SE DOHODLY takto:

Článek 1
Pro účely této úmluvy se rozumí:

(a)  "jadernými materiály" plutonium s výjimkou plutonia s koncentrací izotopu plutonia-238 převyšující 80 %; uran-233; uran obohacený izotopy 235 nebo 233; uran s přírodním izotopovým složením s vyloučením uranové rudy a rudných zbytků; jakýkoli materiál obsahující jeden nebo více výše uvedených;

(b)  "uranem obohaceným izotopy 235 nebo 233" uran obsahující izotopy 235 nebo 233 nebo oba v takovém množství, že poměr celkového výskytu těchto izotopů k izotopu 238 je vyšší než poměr izotopu 235 k izotopu 238 vyskytující se v přírodě;

(c)  "mezinárodní přepravou jaderných materiálů" přeprava zásilky jaderných materiálů jakýmkoli přepravním  prostředkem směřující za hranice státu, ze kterého zásilka pochází, počínaje odesláním ze zařízení odesilatele v tomto státě a konče obdržením v zařízení příjemce ve státě konečného určení.

Článek 2

1. Tato úmluva se vztahuje na jaderné materiály používané pro mírové účely při jejich mezinárodní přepravě.

2. S výjimkou článků 3 a 4 a odstavce 3 článku 5 se tato úmluva rovněž vztahuje na jaderné materiály používané pro mírové účely při jejich používání, skladování a přepravě uvnitř státu.

3. Kromě závazků výslovně převzatých smluvními státy v článcích uvedených v odstavci 2, pokud jde o jaderné materiály používané pro mírové účely při jejich používání, skladování a přepravě uvnitř státu, nic v této úmluvě nelze vykládat tak, aby byla dotčena svrchovaná práva států při používání, skladování a přepravě jaderných materiálů uvnitř státu.

Článek 3

Každý smluvní stát učiní odpovídající kroky v souladu se svými právními předpisy a s mezinárodním právem, aby jaderné materiály byly během mezinárodní přepravy na území tohoto státu nebo na palubě lodi či letadla pod jeho jurisdikcí, pokud tato loď či letadlo provozují přepravu do tohoto státu či z něho, co možná nejvíce chráněny na úrovních stanovených v příloze I.

Článek 4

1. Žádný smluvní stát nevyveze jaderné materiály ani nepovolí jejich vývoz, pokud neobdrží ujištění, že tyto materiály budou během mezinárodní přepravy chráněny na úrovních stanovených v příloze I.

2. Žádný smluvní stát nedoveze jaderné materiály ani nepovolí jejich dovoz ze státu, který není stranou této úmluvy, pokud neobdrží ujištění, že tyto materiály budou během mezinárodní přepravy chráněny na úrovních stanovených v příloze I.

3. Smluvní stát nepovolí tranzit jaderných materiálů přes své území po zemi či vnitrozemskými vodními cestami nebo přes svá letiště či námořní přístavy mezi státy, které nejsou stranami této úmluvy, pokud neobdrží ujištění, že tyto materiály budou během mezinárodní přepravy co možná nejvíce chráněny na úrovních stanovených v příloze I.

4. Každý smluvní stát uplatní v souladu se svými právními předpisy úrovně fyzické ochrany stanovené v příloze I ve vztahu k jaderným materiálům přepravovaným z jedné části tohoto státu do jeho jiné části mezinárodními vodami či vzdušným prostorem.

5. Smluvní stát odpovídající za obdržení ujištění o ochraně jaderných materiálů na úrovních stanovených v příloze I podle odstavců 1 až 3 určí a předem informuje státy, přes jejichž území se předpokládá tranzit jaderných materiálů po zemi či vnitrozemskými vodními cestami nebo na jejichž letiště či do námořních přístavů se předpokládá vstup s jadernými materiály.

6. Odpovědnost za to, že ujištění ve smyslu odstavce 1 budou získána, může být po vzájemné dohodě přenesena na smluvní stát, který se účastní přepravy jako dovozce.

7. Nic v tomto článku nelze vykládat tak, aby byla jakkoli dotčena územní svrchovanost a jurisdikce států včetně jejich svrchovanosti nad vzdušným prostorem a pobřežními vodami.

Článek 5

1. Smluvní státy stanoví a vzájemně si oznámí přímo nebo prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomovou energii svůj ústřední orgán a styčné místo odpovídající za fyzickou ochranu jaderných materiálů a za koordinaci zpětného získávání a protiopatření v případě neoprávněného odnětí, použití nebo změny jaderných materiálů nebo v případě věrohodné hrozby takových událostí.

2. V případě krádeže, loupeže nebo jiného protiprávního zmocnění se jaderných materiálů nebo jejich věrohodné hrozby poskytnou smluvní státy v souladu se svými právními předpisy v největším možném rozsahu spolupráci a pomoc při zpětném získávání a ochraně těchto materiálů každému státu, který o to požádá.

Zejména:

Způsob provádění této spolupráce určují dotčené smluvní státy.

3. Smluvní státy podle potřeby spolupracují a konzultují navzájem přímo nebo prostřednictvím mezinárodních organizací s cílem získat poučení o navrhování, udržování a zlepšování systémů fyzické ochrany jaderných materiálů pri mezinárodní přepravě.

Článek 6

1. Smluvní státy přijmou v souladu se svými právními předpisy vhodná opatření k ochraně důvěrnosti všech informací, které obdrží jako důvěrné na základě ustanovení této úmluvy od jiného smluvního státu nebo pri své účasti na provádění této úmluvy. Pokud smluvní státy poskytnou důvěrné informace mezinárodním organizacím, učiní se kroky k zajištění ochrany důvěrnosti takových informací.

2. Úmluva nepožaduje od smluvních států poskytování jakýchkoli informací, které podle vnitrostátních právních předpisů nesmějí sdělovat nebo které by ohrozily jejich bezpečnost nebo fyzickou ochranu jaderných materiálů.

Článek 7

1. Úmyslné spáchání:

2. Každý smluvní stát stanoví pro trestné činy popsané v tomto článku odpovídající tresty s ohledem na závažnost jejich povahy.

Článek 8

1. Každý smluvní stát učiní případně nezbytná opatření k založení své jurisdikce, pokud jde o trestné činy uvedené v článku 7, v těchto případech:

2. Každý smluvní stát učiní rovněž případně nezbytná opatření k založení své jurisdikce, pokud jde o tyto trestné činy, v případech, kdy se údajný pachatel nachází na jeho území a není vydán podle článku 11 žádnému ze států uvedených v odstavci 1.

3. Tato úmluva nevylučuje jinou trestní jurisdikci vykonávanou v souladu s vnitrostátními právními předpisy.

4. Kromě smluvních států uvedených v odstavcích 1 a 2 může každý smluvní stát v souladu s mezinárodním právem založit svou jurisdikci, pokud jde o trestné činy uvedené v článku 7, účastní-li se mezinárodní přepravy jaderných materiálů jako vyvážející nebo dovážející stát.

Článek 9

Na základě přesvědčení, že to okolnosti potvrzují, učiní smluvní stát, na jehož území se údajný pachatel nachází, v souladu se svými právními předpisy vhodná opatření, včetně zadržení údajného pachatele, k zajištění přítomnosti údajného pachatele za účelem stíhání nebo vydání. Opatření přijatá podle tohoto článku se bezprodlení oznámí státům, od nichž se požaduje, aby založily svou jurisdikci podle článku 8, a v případě potřeby všem ostatním dotčeným státům.

Článek 10

Smluvní stát, na jehož území se údajný pachatel nachází, předá věc v případě, že jej nevydá, bez jakýchkoli výjimek a neopodstatněných průtahů příslušným orgánům za účelem stíhání v řízení, které je v souladu s jeho právními předpisy.

Článek 11

1. Trestný čin podle článku 7 se automaticky zahrne do každé smlouvy o vydávání, jež existuje mezi smluvními státy, jako trestný čin podléhající vydání. Smluvní státy se zavazují, že zahrnou tyto trestné činy jako trestné činy podléhající vydání do každé smlouvy o vydávání, jež mezi nimi bude uzavřena.

2. Jestliže je smluvní stát, který vydání váže na existenci smlouvy, požádán o vydání jiným smluvním státem, s nímž nemá žádnou smlouvu o vydávání, může podle své úvahy považovat tuto úmluvu za právní podklad pro vydání, pokud jde o tyto trestné činy. Vydání podléhá ostatním podmínkám stanoveným právními předpisy státu, který byl o vydání požádán.

3. Smluvní státy, které neváží vydání na existenci smlouvy, budou vzájemně tyto trestné činy považovat za trestné činy podléhající vydání za podmínek stanovených právními předpisy státu, který byl o vydání požádán.

4. Pro účel vydání mezi smluvními státy se ke každému trestnému činu přistupuje jako k činu spáchanému nejen v místě, kde se udál, nýbrž také na území smluvních států, od nichž se požaduje, aby založily svou jurisdikci podle odstavce 1 článku 8.

Článek 12

Každé osobě, vůči níž se vede soudní řízení v souvislosti s některým z trestných činů uvedených v článku 7, se zaručuje spravedlivé zacházení ve všech stadiích řízení.

Článek 13

1. Smluvní státy si navzájem poskytnou v co největší míře pomoc v souvislosti s trestním řízením, zahájeným pro trestné činy uvedené v článku 7, včetně důkazních materiálů, jež jsou jim k dispozici, nezbytných pro řízení. Na všechny případy se vztahuje právo státu, jemuž byla žádost zaslána.

2. Ustanoveními odstavce 1 nejsou dotčeny závazky vyplývající z kterékoli jiné dvoustranné či mnohostranné smlouvy, kterou se plně či zčásti řídí nebo bude řídit vzájemná pomoc v trestních věcech.

Článek 14

1. Každý smluvní stát informuje depozitáře o svých právních předpisech, kterými se Úmluva provádí. Depozitář tyto informace pravidelně oznamuje všem smluvním státům.

2. Smluvní stát, v němž je údajný pachatel stíhán, sdělí, pokud je to proveditelné, konečný výsledek řízení nejprve státům, jichž se věc přímo týká. Tento smluvní stát rovněž sdělí konečný výsledek depozitáři, který o něm informuje všechny státy.

3. Týká-li se trestný čin jaderných materiálů určených pro mírové účely při jejich používání, skladování nebo přepravě uvnitř státu a údajný pachatel i jaderný materiál zůstávají na území smluvního státu, ve kterém byl trestný čin spáchán, nic v této úmluvě nelze vykládat jako požadavek, aby tento smluvní stát poskytl informace o trestním řízení vyplývajícím z takového trestného činu.

Článek 15

Přílohy této úmluvy jsou její nedílnou částí.

Článek 16

1. Pět let po vstupu Úmluvy v platnost svolá depozitář konferenci smluvních států, která přezkoumá provádění této úmluvy a její přiměřenost, co se týče preambule, hlavní části a příloh z hlediska nových skutečností.

2. V obdobích ne kratších než 5 let po tomto termínu může většina smluvních států dosáhnout svolání dalších konferencí se stejným cílem tak, že depozitáři v tomto smyslu podají návrh.

Článek 17

1. V případě sporu mezi dvěma nebo více smluvními státy o výklad nebo provádění této úmluvy se spolu tyto smluvní státy radí s cílem vyřešit spor jednáním nebo jakýmikoli jinými mírovými prostředky řešení sporů, přijatelnými pro všechny strany sporu.

2. Jakýkoli spor tohoto druhu, který nelze urovnat podle odstavce 1, je na žádost kterékoli strany sporu předložen k rozhodnutí rozhodčímu řízení nebo Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Pokud je spor postoupen k rozhodčímu řízení a strany sporu se nemohou dohodnout na organizaci tohoto řízení do šesti měsíců od podání žádosti, strana sporu může požádat předsedu Mezinárodního soudního dvora nebo generálního tajemníka Organizace spojených národů, aby jmenoval jednoho nebo více rozhodců. V případě rozporných žádostí stran sporu má přednost žádost generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

3. Každý smluvní stát může v době podpisu, ratifikace, přijetí či schválení Úmluvy nebo přistoupení k ní prohlásit, že se necítí být vázán kterýmkoli nebo žádným z postupů řešení sporů podle odstavce 2. Ostatní smluvní státy nejsou postupem urovnání sporů podle odstavce 2 ve vztahu ke smluvnímu státu, který k tomuto postupu učinil výhradu, vázány.

4. Každý smluvní stát, který učiní výhradu podle odstavce 3, může tuto výhradu kdykoliv odvolat oznámením depozitáři.

Článek 18

Článek 19

1. Tato úmluva vstupuje v platnost třicátým dnem po uložení dvacáté první ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení u depozitáře.

2. Pro každý stát, který ratifikuje, přijme, schválí Úmluvu, nebo k ní přistoupí po dni uložení dvacáté první ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení, vstupuje Úmluva v platnost třicátým dnem po uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přistoupení tímto státem.

Článek 20

1. Aniž je dotčen článek 16, může smluvní stát navrhnout změny této úmluvy. Navrhovaná změna se předloží depozitáři, který ji ihned předá všem smluvním státům. Pokud většina smluvních států požádá depozitáře o svolání konference k projednání navrhovaných změn, depozitář pozve k účasti všechny smluvní státy. Taková konference bude zahájena nejdříve za třicet dnů po zaslání pozvání. Každá změna přijatá na konferenci dvoutřetinovou většinou smluvních států je neprodleně oznámena depozitářem všem smluvním státům.

2. Pro každý smluvní stát, který uloží svou ratifikační listinu, listinu o přijetí nebo o schválení změny, vstupuje tato změna v platnost třicátým dnem po dni, kdy dvě třetiny smluvních států uložily své ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo o schválení změny u depozitáře. Poté vstupuje změna v platnost pro každý další smluvní stát dnem, ke kterému smluvní stát uloží svou ratifikační listinu, listinu o schválení či přijetí změny.

Článek 21

1. Každý smluvní stát může tuto úmluvu vypovědět písemným oznámením depozitáři.

2. Výpověď nabývá účinnosti sto osmdesát dnů po dni, kdy depozitář obdrží oznámení.

Článek 22

Depozitář všem státům neprodleně oznámí:

(a)  každý podpis této úmluvy;

(b)  každé uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přistoupení;

(c)  každou výhradu či odvolání výhrady podle článku 17;

(d)  jakékoli sdělení učiněné organizací podle odstavce 4 (c) článku 18;

(e)  vstup této úmluvy v platnost;

(f)  vstup v platnost jakékoli změny této úmluvy;

(g)  každou výpověď této úmluvy podle článku 21.

Článek 23

Prvopis této úmluvy, jejíž arabské, čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské znění mají stejnou platnost, bude uložen u generálního ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii, který zašle její ověřený opis všem státům.

Na důkaz toho níže podepsaní, řádně k tomu zmocněni, podepsali tuto úmluvu, otevřenou k podpisu ve Vídni a v New Yorku dne 3. března 1980.

(Přílohy jsou dostupné na adrese: https://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu)