91

SDĚLENĺ
Ministerstva zahraničních věcí

Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 1. března 1973 byla v Ženevě přijata Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR).

S Úmluvou vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické republiky.

Listina o přístupu Československé socialistické republiky k Úmluvě, podepsaná prezidentem republiky dne 5. prosince 1975, byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 26. ledna 1976.

Dne 2. června 1993 Česká republika oznámila depozitáři, že se jako nástupnický stát České a Slovenské Federativní Republiky s účinností od 1. ledna 1993 považuje za smluvní stát Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR).

Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 25 odst. 1 dne 12. dubna 1994. Tímto dnem vstoupila v platnost i pro Českou republiku.

Anglické znění Úmluvy a její překlad do českého jazyka se vyhlašují současně.

PŘEKLAD

Úmluva
o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR)

Smluvní strany,

uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel,

se dohodly takto:

Hlava I
Rozsah platnosti

Článek 1

1. Tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě cestujících, popřípadě jejich zavazadel silničními vozidly, je-li v přepravní smlouvě uvedeno, že se přeprava uskuteční po území nejméně dvou států, a je-li místo odjezdu nebo místo cílové nebo obě tato místa na území jednoho ze smluvních států. Toto ustanovení platí bez ohledu na sídlo a státní příslušnost stran.

2. Pro účely této Úmluvy se rozumí pod pojmem:

3. Tato Úmluva platí i v těch případech, je-li dopravcem stát nebo jiný subjekt veřejného práva.

4. Smluvní státy se zavazují, že nebudou mezi sebou uzavírat zvláštní dvoustranné nebo vícestranné dohody, které by obsahovaly odchylky od této Úmluvy, s výjimkou dohod, jimiž se vylučuje platnost této Úmluvy pro jejich pohraniční styk.

Článek 2

Jestliže se silniční přeprava přeruší a použije se jiného druhu dopravy, vztahuje se nicméně tato Úmluva na ty části přepravy, které se uskutečňují silniční dopravou, i když tyto části přepravy nejsou mezinárodními ve smyslu článku 1, za podmínky, že nejsou pomocnými ve vztahu k jinému druhu dopravy.

Článek 3

Je-li vozidlo samo přepravováno na části cesty jiným druhem dopravy, platí tato Úmluva pro škody a ztráty způsobené událostí, která souvisí s přepravou vozidlem a která vznikla buď v době, kdy byl cestující ve vozidle, nebo v době, kdy do něho nastupoval nebo z něho vystupoval, nebo v době, kdy zavazadlo bylo ve vozidle nebo na vozidle, nebo při jeho nakládání nebo vykládání.

Hlava II
Osoby, za které dopravce odpovídá

Článek 4

Při použití této Úmluvy odpovídá dopravce za jednání a opomenutí svých zástupců a pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije k splnění svých povinností vyplývajících pro něho ze silniční přepravní smlouvy, jako za vlastní jednání nebo opomenutí, za předpokladu, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů.

Hlava III
Přepravní doklady

Část 1.
Cestující

Článek 5

1. Při přepravě cestujících je dopravce povinen vydat individuální nebo společnou jízdenku. Chybí-li jízdenka, má-li nedostatky nebo byla-li ztracena, není tím existence ani platnost přepravní smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále ustanovení této Úmluvy.

2. V jízdence musí být uveden název a adresa dopravce a dále musí obsahovat ustanovení o tom, že přepravní smlouva i přes jakoukoliv opačnou doložku podléhá ustanovením této Úmluvy.

3. Dopravce odpovídá za škodu, která může vzniknout cestujícímu tím, že dopravce nesplní povinnosti uložené mu tímto článkem.

Článek 6

Není-li dokázán opak, je jízdenka věrohodným dokladem údajů v ní uvedených.

Článek 7

Není-li na jízdence uvedeno jinak a není-li vystavena na jméno, lze ji postoupit před zahájením přepravy jiné osobě.

Část 2.
Zavazadla

Článek 8

1. Dopravce může vydat zavazadlový lístek udávající počet a povahu zavazadel, která mu byla předána k přepravě; požádá-li o to cestující, je vydání zavazadlového lístku povinné. Za vydání zavazadlového lístku se nevybírá náhrada, kromě případných daní a poplatků.

2. Zavazadlový lístek, pokud není spojen s jízdenkou, musí obsahovat název a adresu dopravce a ustanovení o tom, že smlouva podléhá i přes jakoukoli opačnou doložku ustanovením této Úmluvy.

3. Dopravce odpovídá za škodu, která muže vzniknout cestujícímu tím, že dopravce nesplní povinnosti uložené mu tímto článkem.

Článek 9

Není-li dokázán opak, je zavazadlový lístek věrohodným dokladem údajů v něm uvedených; neobsahuje-li výhrady, platí právní domněnka, že zavazadlo bylo předáno v dobrém stavu.

Článek 10

1. Zavazadlo se považuje za platně vydané, jestliže je dopravce v dobré víře vydá držiteli zavazadlového lístku.

2. Není-li předložen zavazadlový lístek, je dopravce povinen vydat zavazadlo, na které byl zavazadlový lístek vydán, jen osobě, která prokáže k zavazadlu své právo; je-li důkaz nedostatečný, může dopravce požadovat složení odpovídající záruky, která se vrátí do jednoho roku ode dne jejího složení.

3. Zavazadlo nevyzvednuté po příjezdu dopravního prostředku bez ohledu na to, byl-li na ně vydán zavazadlový lístek nebo ne, se uloží na bezpečné a vhodné místo; dopravce je uschovává na náklady cestujícího; úschovu může svěřit třetí osobě; uschovatel zavazadla má právo na přiměřenou náhradu. Jinak se uložení nevyzvednutého zavazadla řídí právem platným v místě, kde bylo zavazadlo uloženo.

Hlava IV
Odpovědnost dopravce

Část 1.
Škody způsobené osobám

Článek 11

1. Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla zraněním nebo jakýmkoli jiným poškozením tělesného nebo duševního zdraví cestujícího v důsledku nehody, k níž došlo v souvislosti s přepravou buď v době, kdy byl cestující ve vozidle, nebo v době, kdy do něho nastupoval nebo z něho vystupoval, nebo v souvislosti s nakládkou nebo vykládkou zavazadla.

2. Dopravce se zprostí této odpovědnosti, jestliže příčinou nehody byly okolnosti, kterým dopravce ani při vynaložení péče nezbytné v konkrétním případě nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit.

3. Dopravce se nemůže dovolávat, ve snaze zprostit se své odpovědnosti, ani tělesných nebo duševních vad řidiče, ani vad nebo selhání vozidla, ani zavinění osoby, od níž vozidlo najal, nebo osob, za které by uvedené osoba odpovídala podle článku 4, kdyby sama byla dopravcem.

Článek 12

Soud projednávající věc určí při dodržení článku 13 odst. 1 podle národního práva platného v jeho sídle včetně kolizních norem výši škody, která má být nahrazena v důsledku smrti, zranění nebo jakéhokoli jiného poškození tělesného nebo duševního zdraví cestujícího, jakož i které osoby mají právo na náhradu škody.

Článek 13

1. Celková částka náhrady, kterou je dopravce povinen zaplatit v důsledku jedné a téže události, nesmí převyšovat 250 000 franků na jednoho poškozeného. Každý smluvní stát však může stanovit hranici vyšší nebo nestanovit žádnou hranici. Jestliže je hlavní kancelář dopravce v takovém státě nebo ve státě, který není smluvní stranou a jehož právo určuje vyšší hranici nebo neurčuje žádnou hranici, použije se pro určení celkové částky práva tohoto státu s vyloučením kolizních norem.

2. Částka uvedená v odstavci 1 tohoto článku nezahrnuje soudní ani jiné náklady, které strany vynaložily při uplatňování svých práv a jejichž zaplacení nebo náhrada může být uložena dopravci, ani úroky vypočtené podle práva, o jehož použití rozhodl soud, který věc projednává.

3. Strany si mohou dohodnout v přepravní smlouvě vyšší hranici náhrady. Není-li ve smlouvě stanoveno jinak, platí tato dohoda ve prospěch všech osob, které mají právo na náhradu.

4. Hranice náhrady škody stanovené v tomto článku se vztahují na všechny nároky vyplývající ze smrti, zranění nebo jakéhokoli jiného poškození tělesného nebo duševního zdraví cestujícího. Je-li více věřitelů a převyšuje-li celková částka jejich nároků stanovenou hranici, nároky se poměrně krátí.

Část 2.
Škoda způsobená na zavazadlech

Článek 14

1. Dopravce odpovídá za škodu vzniklou úplnou nebo částečnou ztrátou zavazadla a za jeho poškození.

Dopravce odpovídá za předané zavazadlo od okamžiku jeho převzetí k přepravě do okamžiku jeho vydání nebo uložení podle článku 10 odst. 3.

Za jiné zavazadlo dopravce odpovídá po dobu, po kterou je zavazadlo ve vozidle, avšak v případě jeho odcizení nebo ztráty, které nejsou v souvislosti s dopravní nehodou, jen bylo-li dáno pod jeho dohled. K těmto jiným zavazadlům se počítají osobní věci a předměty, které má cestující na sobě nebo u sebe.

2. Dopravce se zprošťuje této odpovědnosti, jestliže ztráta nebo poškození byly způsobeny vlastní vadou zavazadla, zvláštním rizikem spočívajícím v jeho snadno zkazitelné nebo nebezpečné povaze nebo okolnostmi, kterým dopravce ani při vynaložení péče nezbytné v konkrétním případě nemohl zabránit a jejichž následky nemohl odvrátit.

3. Dopravce se nemůže dovolávat, ve snaze zprostit se své odpovědnosti, ani tělesných nebo duševních vad řidiče ani vad nebo selhání vozidla, ani zavinění osoby, od níž vozidlo najal, nebo osob, za které by uvedená osoba odpovídala podle článku 4, kdyby sama byla dopravcem.

Článek 15

1. Zavazadlo, které nebylo vydáno do 14 dnů ode dne, kdy cestující požádal o jeho vydání, se pokládá za ztracené.

2. Jestliže zavazadlo považované za ztracené je nalezeno do jednoho roku ode dne, kdy cestující požádal o jeho vydání, vynaloží dopravce přiměřené úsilí, aby cestujícího o tom vyrozuměl. Cestující může do třiceti dnů ode dne, kdy obdržel tuto zprávu, požadovat dodání zavazadla buď do místa odjezdu, nebo do místa, kam mělo být zavazadlo dodáno, po vrácení náhrady za ztrátu, pokud mu byla zaplacena, ale při zachování všech práv na náhradu škody za překročení dodací lhůty.

Článek 16

1. Je-li dopravce podle ustanovení této Úmluvy povinen nahradit škodu za úplnou nebo částečnou ztrátu zavazadla nebo za jeho poškození, může být požadována částka ve výši škody, tato částka však nesmí převyšovat 500 franků za jedno zavazadlo a 2 000 franků na cestujícího. Mimoto může být požadována částka ve výši škody za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo poškození osobních věcí a předmětů, které cestující má na sobě nebo u sebe, tato částka však nesmí převyšovat 1 000 franků na cestujícího.

2. Částky uvedené v odstavci 1 tohoto článku nezahrnují soudní ani jiné náklady, které strany vynaložily při uplatňování práv a jejichž zaplacení nebo náhrada může být uložena dopravci, ani úroky vypočtené podle práva, o jehož použití rozhodl soud, který věc projednává.

3. Strany si mohou dohodnout v přepravní smlouvě vyšší hranice náhrad.

Část 3.
Společná ustanovení

Článek 17

1. Dopravce se zprošťuje plně nebo částečně odpovědnosti vyplývající z této Úmluvy v té míře, v jaké škoda vznikla vinou cestujícího nebo v důsledku takového jeho chování, které neodpovídá normálnímu chování cestujícího.

2. Odpovídá-li dopravce za škodu, kterou však spoluzpůsobila svým jednáním nebo opomenutím třetí osoba, odpovídá dopravce za celou škodu, má však právo postihu proti této třetí osobě.

3. Dopravce se zprostí odpovědnosti podle této Úmluvy, byla-li škoda způsobena jadernou událostí a jestliže podle zvláštních předpisů platných v smluvním státě upravujících odpovědnost v oblasti jaderné energie, je odpovědnost za tuto škodu uložena operátoru jaderného zařízení nebo osobě jej zastupující.

Článek 18

1. Ve všech případech upravených touto Úmluvou může být žaloba týkající se odpovědnosti, bez ohledu na její základ a důvod, podána proti dopravci nebo osobám, za něž dopravce odpovídá podle článku 4, jen za podmínek a v mezích stanovených v této Úmluvě.

2. Dopravce nemá právo se dovolávat ustanovení této Úmluvy, vylučujících zcela nebo částečně jeho odpovědnost, nebo omezujících náhradu, kterou má zaplatit, jestliže škodu způsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí sám nebo osoby, za které odpovídá podle článku 4. To se týká i osoby, za kterou dopravce odpovídá podle článku 4, jestliže vznikne otázka odpovědnosti této osoby a jestliže škoda byla způsobena úmyslně nebo hrubou nedbalostí této osoby.

3. S výjimkou předcházejícího odstavce nesmí celková částka náhrady, kterou je povinen zaplatit dopravce a osoby, za něž dopravce odpovídá podle článku 4, převyšovat částky stanovené v předcházejících částech této hlavy.

Článek 19

Frankem uvedeným v této Úmluvě se rozumí frank o váze 10/31 gramů a ryzosti 0,900.

Hlava V
Reklamace a žaloby

Článek 20

1. Převezme-li cestující zavazadlo bez výhrady, má se za to, pokud se neprokáže opak, že je převzal v úplném a dobrém stavu. Reklamaci je nutno uplatnit u dopravce ústně nebo písemně do sedmi dnů následujících po skutečném převzetí zavazadla osobou, která reklamaci uplatňuje.

Pokud se týká zavazadel, která nebyla předána dopravci, běží výše uvedená lhůta od okamžiku zjištění ztráty nebo poškození, nejpozději však od příjezdu vozidla do cílového místa cestujícího.

2. Cestující se zprostí povinností uložených mu v odstavci 1 tohoto článku, jestliže ztráta nebo stav zavazadla byly zjištěny v přítomnosti obou stran.

Článek 21

1. Všechny spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést podle svého výběru, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů státu, na jehož území leží:

2. Je-li při vzniku sporu, na který se vztahuje odstavec 1 tohoto článku, věc projednávána u soudu, příslušného podle tohoto odstavce, nebo jestliže v takovém sporu byl tímto soudem vynesen rozsudek, nelze podat mezi týmiž stranami z téhož důvodu novou žalobu, ledaže rozhodnutí soudu, u kterého byla podána první žaloba, není vykonatelné ve státě, v němž se podává nová žaloba.

3. Stal-li se ve sporu, uvedeném v odstavci 1 tohoto článku, rozsudek, vynesený soudem jednoho ze smluvních států příslušným podle tohoto odstavce, vykonatelným v tomto státě, stává se vykonatelným i ve všech ostatních státech, jakmile byly splněny formality předepsané v příslušném státě. Přezkoumání podstaty věci je vyloučeno.

4. Ustanovení předchozího odstavce se vztahuje na rozsudky vynesené ve sporném řízení, v nepřítomnosti stran a na soudní smíry; nevztahuje se však na mezitímní rozsudky ani na soudní rozhodnutí, jimiž se při úplném nebo částečném zamítnutí žaloby ukládá žalobci kromě náhrady nákladů řízení i náhrada škody a úroků.

5. Od občanů smluvních států, kteří mají sídlo nebo kancelář v jednom z těchto států, nelze požadovat složení záruky k zajištění nákladů soudního řízení, souvisejícího s uplatněním nároků z přeprav podle této Úmluvy.

Článek 22

1. Žalobní práva související se smrtí, zraněním nebo způsobením jiné škody tělesnému nebo duševnímu zdraví cestujícího se promlčují za tři roky.

Promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy osoba, která utrpěla škodu, se o tom dověděla nebo měla dovědět. Promlčecí doba však nesmí překročit pět let ode dne dopravní nehody.

2. Žalobní práva související s přepravou a podléhající této Úmluvě, s výjimkou žalob uvedených v odstavci 1 tohoto článku se promlčují ve všech případech za jeden rok.

Promlčecí doba běží ode dne příjezdu vozidla do cílového místa cestujícího, nebo pokud nepřijelo, ode dne, kdy tam přijet mělo.

3. Písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce písemně reklamaci odmítne a vrátí doklady, které mu byly předány k jejímu zdůvodnění. Je-li reklamace zčásti uznána, běží promlčecí doba dále jen u té části reklamace, která zůstala sporná. Důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává. Pozdější reklamace v téže věci běh promlčecí doby nestaví, pokud dopravce nesouhlasí s jejich projednáním.

4. S výhradou ustanovení předchozího odstavce řídí se stavení běhu promlčecí doby právem platným u soudu, u něhož se právní věc projednává s vyloučením kolizních norem. Tímto právem se rovněž řídí přerušení promlčecí doby.

Hlava VI
Neplatnost ujednání, která jsou v rozporu s Úmluvou

Článek 23

1. Všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení této Úmluvy, jsou neplatná a právně neúčinná. Neplatnost takových ujednání nemá za následek neplatnost ostatních ustanovení smlouvy.

2. Neplatné jsou zejména všechny doložky, kterými by se dopravci postoupily nároky z pojistné smlouvy uzavřené ve prospěch cestujícího nebo jakékoli jiné podobné doložky, jakož i všechny doložky přenášející důkazní břemeno.

3. Neplatná je také každá doložka určující příslušnost rozhodčího soudu dohodnutá před událostí, která způsobila škodu.

Hlava VII
Závěrečná ustanovení

Článek 24

1. Tuto Úmluvu mohou podepsat nebo k ní přistoupit členské státy Evropské hospodářské komise a státy přijaté do Komise s poradním hlasem podle odstavce 8 mandátu této Komise.

2. Státy oprávněné zúčastnit se podle odstavce 11 mandátu Evropské hospodářské komise některých jejích prací se mohou stát smluvními stranami této Úmluvy tím, že k ní přistoupí po dni její účinnosti.

3. Úmluvu je možno podepsat do 1. března 1974 včetně. Po tomto dni je možno k Úmluvě přistoupit.

4. Úmluva podléhá ratifikaci ve státech, které ji podepíší.

5. Listiny o ratifikaci nebo přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 25

1. Tato Úmluva nabývá účinnosti devadesátého dne po tom, kdy pět států uvedených v článku 24 odst. 1 uloží své listiny o ratifikaci nebo přístupu.

2. Pro každý stát, který ratifikuje tuto Úmluvu nebo k ní přistoupí po uložení listin o ratifikaci nebo přístupu pěti států, nabývá tato Úmluva účinnosti devadesátého dne po tom, kdy tento stát uložil listinu o ratifikaci nebo přístupu.

Článek 26

1. Každá smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Výpověď nabude účinnosti dvanáct měsíců po dni, kdy generální tejemník obdrží oznámení o výpovědi.

Článek 27

Klesne-li po nabytí účinnosti této Úmluvy v důsledku výpovědí počet smluvních stran na méně než pět, pozbude Úmluva účinnosti dnem, kdy nabude účinnosti poslední z těchto výpovědí.

Článek 28

1. Každý stát může při uložení své listiny o ratifikaci nebo přístupu, anebo kdykoli později prohlásit v oznámení zaslaném generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že tato Úmluva bude platit na všech územích nebo na některém z území, která zastupuje v mezinárodních vztazích. Na území nebo na územích uvedených v oznámení bude Úmluva platit počínaje devadesátým dnem poté, kdy generální tajemník toto oznámení obdržel, a nenabyla-li Úmluva do tohoto dne ještě účinnosti, dnem její účinnosti.

2. Každý stát, který učinil prohlášení podle odstavce 1 tohoto článku, že tato Úmluva platí na některém území, které v mezinárodních vztazích zastupuje, může Úmluvu, pokud se týká tohoto území, podle článku 26 vypovědět.

Článek 29

Každý spor mezi dvěma nebo více smluvními stranami o výklad nebo použití této Úmluvy, který strany nemohou urovnat jednáním nebo jiným způsobem, může být na žádost kterékoli zúčastněné smluvní strany předložen k rozhodnutí Mezinárodnímu soudnímu dvoru.

Článek 30

1. Každá smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci této Úmluvy nebo při přístupu k ní prohlásit oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že se necítí vázána článkem 29 Úmluvy. Ostatní smluvní strany nebudou vázány článkem 29 vůči každé smluvní straně, která učinila takovou výhradu.

2. Prohlášení uvedené v odstavci 1 tohoto článku může být kdykoliv odvoláno oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek 31

1. Každá smluvní strana Dohody o všeobecných podmínkách mezinárodních přeprav osob autobusy podepsané v Berlíně 5. prosince 1970 může při podpisu nebo ratifikaci této Úmluvy nebo při přístupu k ní nebo kdykoli později prohlásit oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že v případě rozporu mezi touto Úmluvou a uvedenou Dohodou bude používat ustanovení uvedené Dohody při přepravě, při níž se v přepravní smlouvě předpokládá,

2. Prohlášení uvedené v odstavci 1 tohoto článku může být kdykoliv odvoláno oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek 32

1. Každá smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci této Úmluvy nebo při přístupu k ní nebo kdykoli později prohlásit oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů, že si vyhrazuje právo používat místo článků 11 a 14 této Úmluvy příslušných ustanovení jiné mezinárodní úmluvy, týkající se občanské odpovědnosti za škodu způsobenou motorovými vozidly, jejíž smluvní stranou je nebo se může stát, pokud tato ustanovení jsou výhodnější pro cestující.

2. Výhrada uvedená v odstavci 1 tohoto článku může být kdykoliv odvolána oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek 33

Žádná jiná výhrada ani prohlášení, kromě těch, které jsou uvedeny v článcích 30, 31 a 32 této Úmluvy, nejsou přípustné.

Článek 34

1. Po uplynutí tříleté platnosti této Úmluvy může každá smluvní strana požádat oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů o svolání konference za účelem provedení oprav nebo revize této Úmluvy. Generální tajemník vyrozumí o této žádosti všechny smluvní strany a svolá konferenci za tímto účelem, jestliže mu do čtyř měsíců ode dne, kdy odeslal vyrozumění, nejméně jedna čtvrtina smluvních stran oznámí svůj souhlas s touto žádostí.

2. Je-li konference podle odstavce 1 tohoto článku svolána, vyrozumí o tom generální tajemník všechny smluvní strany a vyzve je, aby do tří měsíců předložily návrhy, o jejichž projednání na konferenci žádají. Generální tajemník sdělí všem smluvním stranám předběžný pořad jednání konference, jakož i znění těchto návrhů nejpozději tři měsíce přede dnem zahájení konference.

3. Generální tajemník pozve na každou konferenci svolanou podle tohoto článku všechny státy uvedené v článku 24 odst. 1, jakož i státy, které se staly smluvními stranami podle článku 24 odst. 2.

Článek 35

Kromě vyrozumění uvedených v článku 34 vyrozumívá generální tajemník Organizace spojených národů státy uvedené v článku 24 odst. 1, jakož i státy, které se staly smluvními stranami podle článku 24 odst. 2, o:

Článek 36

Po 1. březnu 1974 bude originál této Úmluvy uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který rozešle ověřené shodné opisy všem státům uvedeným v článku 24 odst. 1 a 2.

Na důkaz toho níže podepsaní, řádně k tomu zplnomocněni podepsali tuto Úmluvu.

Dáno v Ženevě prvního března tisíc devět set sedmdesát tři v jediném vyhotovení v jazyce anglickém, francouzském a ruském, přičemž všechna tři znění mají stejnou platnost.