Nemoc COVID-19 je přenosné infekční onemocnění způsobené koronavirem SARS-CoV-2 a je zařazena mezi nemoci přenosné a parazitální.

Onemocnění koronavirem ani pracovní neschopnost způsobená nařízenou karanténou nejsou podle zákoníku práce považovány za pracovní úraz. Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.

Existuje však možnost přenosu onemocnění při výkonu povolání, při práci. Pro uznání nemoci COVID-19 za nemoc z povolání musí být splněny tyto podmínky:

• onemocnění musí být klinicky manifestní (musí být podklady ve zdravotnické dokumentaci prokazující klinickou manifestaci, včetně uvedené diagnózy U07.1) a onemocnění musí být rovněž potvrzeno laboratorním vyšetřením,
• musí být hygienickým (epidemiologickým) šetřením ověřeno, že jsou splněny podmínky uvedené v seznamu nemocí z povolání (tento seznam je uveden v příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb.).

Pokud osoba (zdravotník i nezdravotník) s podezřením na vznik nemoci z povolání COVID-19 onemocněla klinicky manifestním onemocněním s laboratorně potvrzenou diagnózou COVID-19 a v inkubační době tohoto onemocnění přišla prokazatelně v zaměstnání do úzkého profesního kontaktu s pacientem nebo s jinou osobou (např. sociální pracovníci, policisté, hasiči) s prokázanou pozitivitou na CoVID-19 v inkubační době tohoto pacienta nebo jiné osoby, nebo v době manifestních projevů nemoci, pak jsou splněna kritéria pro nemoc z povolání.

Pokud osoba (zdravotník i nezdravotník) byla pozitivně testována na přítomnost viru (nasofaryngeální výtěr a/nebo serologicky), avšak neonemocněla klinicky manifestním onemocněním COVID-19 (neměla klinické příznaky, například byla pouze v karanténě), pak nejsou splněna kritéria a nejedná se o nemoc z povolání.
 

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR