Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Zprávy

Zamyšlení nad náplní pojmu „právo veřejnosti na účast u jednání soudu“

Zdroj: Soudce, č. 9/2005, str. 2 až 4, autor: Mgr. Ladislav Koudelka


Ve svém článku se nechci zabývat zákonem o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů č. 218/2003 Sb. jako celkem, neboť by vydalo na daleko více stránek, kdybych chtěl popsat všechny nedostatky, které má, všechny komplikace, které v praxi přivodil a přivodí, a to bych jistě ještě na mnoho důležitých věcí zapomněl. Jde mi pouze o nastolení otázky, zda se tento zákon nedostal do rozporu s ústavními zásadami veřejnosti soudního jednání a právem veřejnosti na informace.

Článek 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stanoví, že věci před soudem se projednávají veřejně. Listina pak říká, že veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem, Ústava připouští, aby zákon stanovil výjimky ze zásady veřejnosti. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže omezuje okruh osob, které mohou být přítomny hlavnímu líčení a veřejnému zasedání ve věcech mladistvých, ve svém § 54 odst. 1 na obžalovaného mladistvého, dva jeho důvěrníky, jeho obhájce, zákonné zástupce a příbuzné v přímém pokolení, sourozence, manžela nebo druha, poškozeného a jeho zmocněnce, svědky, znalce, tlumočníky, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, úředníky Probační a mediační služby a zástupce školy nebo výchovného zařízení. Pouze na návrh mladistvého může být hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno veřejně. Na první pohled jsou všechny podmínky ústavnosti splněny a zachovány, protože v souladu s ústavními předpisy byla veřejnost u soudního jednání omezena zákonem.

Před účinností zákona o soudnictví ve věcech mládeže mohla být veřejnost u hlavního líčení nebo veřejného zasedání vyloučena jen rozhodnutím soudu na základě § 200 nebo § 297 odst. 3 písm. a) tr. ř. za podmínek, že by mohlo při veřejném projednávání věci dojít k ohrožení utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem, mravnosti, nerušeného průběhu jednání, bezpečnosti nebo jiného důležitého zájmu svědků, popřípadě kdyby soud dospěl k závěru, že je to ku prospěchu obžalovaného mladistvého. Zákon tedy přesně a striktně vyjmenovával důvody, kdy lze připustit výjimku ze zásady veřejnosti, o samotné aplikaci takové výjimky v rámci projednávání věci musel rozhodnout soud, přičemž se jednalo a jedná o rozhodnutí procesní povahy, proti němuž neexistuje opravný prostředek. Z vlastní zkušenosti soudce a ze soudní praxe vím, že případů, kdy byla vyloučena veřejnost, bylo zanedbatelně málo, nepatrně, v poměru k ostatním věcem bychom skončili hluboko pod jedním procentem a ještě spíše bychom mohli hovořit o desetinách jednoho procenta ze všech soudem projednávaných věcí. Pokud jde o současný stav zapříčiněný účinností zákona o soudnictví ve věcech mládeže, nabízím údaje Okresního soudu v Kladně, kde soudím, kdy v roce 2003 v rámci trestních věcí celkem - věcí agendy T, bylo projednáno 919 věcí a 1060 osob, z tohoto počtu bylo 71 věcí mladistvých a 86 osob mladistvých; vyjádřeno procentuálně, dostaneme se k počtu mezi sedmi až osmi procenty. V takové mase trestně projednávaných případů je od 1. 1. 2004 veřejnost zákonem vyloučena.

Veřejnost soudních jednání znamená právo jakéhokoliv občana státu i osob, které nejsou občany státu vykonávajícího soudní moc, účastnit se hlavních líčení i veřejných zasedání, zároveň je tak deklarována ochota ze strany státu vykonávat moc soudní demokraticky, transparentně, veřejně, na základě zákonů. Takové právo občanů je přímo ztělesněním čl. 2 Ústavy, kde je v odstavci 1 "lid", tedy občané, označen za zdroj veškeré státní moci. Přítomnost veřejnosti v jednací síni má pro občany státu funkci informativní a osvětovou, kdy je jim umožněno seznámit se s postupem soudu při vyřizování věcí, především však je prostředkem veřejné kontroly nad justicí. Tato kontrola je nutností pro lid, který, pokud není prázdnou frází, že je zdrojem soudní moci, musí mít možnost sledovat výkon této moci a následně ovlivňovat vývoj legislativy v této oblasti prostřednictvím poslanců, svých zákonných zástupců. Jen všeobecná obeznámenost se situací a vytváření postojů občanů k existujícím zákonům, které upravují mimo jiné chod a činnost soudů a postup v řízení, může vést k následnému vyjádření vůle lidu prostřednictvím jeho zástupců v rámci zákonodárného procesu. Je tudíž i v zájmu státu a představitelů moci soudní - soudců, aby co nejširší skupina občanů měla bezprostřední a správné poznatky a zkušenosti z činnosti soudů, zejména aby se s ní lidé běžně setkávali a seznamovali jako veřejnost u jednání soudů, pakliže se takový stát vymezuje jako právní a demokratický (článek 1 Ústavy) a chce, aby se na něj jako na takový pohlíželo i ze strany občanů, kteří v něm žijí.

Jak již jsem nastínil, zákonem č. 218/2003 Sb. je v § 54 odst. 1 inkorporována do našeho právního řádu neveřejnost hlavních líčení a veřejných zasedání v trestních věcech mladistvých obžalovaných. Zákonodárce argumentuje zájmy mladistvého obžalovaného být chráněn před nepříznivým dopadem veřejnosti trestního stíhání. Aby tento zájem mohl být uznán za legitimní důvod postupu zákonodárce, musela by existovat proporcionalita, vyváženost mezi zájmem jednotlivce - obžalovaného mladistvého a zájmem společnosti, lidu, občanů. Zájmem jednotlivce zde zcela jasně je, aby se podrobnosti o jeho trestním stíhání nestaly známými na veřejnosti, zájmem lidu naopak je, aby se mohl v co nejširší míře účastnit rozhodování soudů a kontrolovat tak soudní moc, která je jedním ze tří pilířů moci státu, v němž, podle dikce Ústavy, je lid jejím zdrojem. Mám za to, že vynětí téměř desetiny trestních případů z režimu veřejné kontroly a umístění celého trestního řízení proti mladistvým za zavřené dveře (kromě konečného vyhlášení rozhodnutí - čl. 96 odst. 2 Ústavy, § 54 odst. 3 zákona o soudnictví nad mládeží) není opatřením, které by bylo možno ospravedlnit zájmy jednotlivce - obžalovaného mladistvého. Myslím, že se jedná o čin neadekvátní, nerespektující zcela zřetelně převažující zájem lidu na veřejnosti trestního procesu, což dostává soudy v řízení proti mladistvým obžalovaným do pozice "kabinetní justice", kdy se veřejnost nemůže dnes a denně přesvědčovat o jejím spravedlivém rozhodování na základě zákona.

Nálezy Ústavního soudu České republiky často zmiňují princip proporcionality jako měřítko posouzení ústavnosti zákonné normy. Například v nálezu publikovaném pod č. 98/2004 Sb. je tento princip rozveden do tří kroků. V prvním se hodnotí způsobilost daného normativního prostředku dosáhnout sledovaný účel, ve druhém možnost dosáhnout účelu alternativními normativními prostředky, ve třetím pak poměřování v kolizi stojících ústavních hodnot. Dle mého názoru vyloučení veřejnosti z jednacích síní může obstát nanejvýše v prvním hodnotícím kroku, ačkoliv i zde je velmi polemické, zda utajení procesu s mladistvými pachateli přispěje k "ochraně" jejich soukromí. Myslím, že nikoliv, s ohledem na fakt, že rozsudek musí být vyhlašován veřejně, což zaručuje přímo Ústava, a že každý má tak právo se seznámit s výsledkem procesu. Ve druhém hodnotícím kroku je důležité si uvědomit, že pokud měla ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže ctít vyváženost mezi zájmy celku a zájmy jednotlivce, měla převzít úpravu již dříve vyplývající z trestního řádu § 297 odst. 3 písm. a) (zrušeného právě zákonem č. 218/2003 Sb.), kdy měl soud oprávnění k vyloučení veřejnosti ve věci mladistvého, "jestliže je to na prospěch mladistvého." Tedy v každém případě zvlášť musely být důvody pro vyloučení veřejnosti pečlivě zkoumány a každé vyloučení veřejnosti z projednávaného případu vyplývalo z individuálního rozhodnutí na základě charakteru té které trestní věci, konkrétních skutečností v ní obsažených, nikoliv z formálního, obecného ustanovení zákona vylučujícího veřejnost jako prvek procesu naprosto. Ve třetím kroku bych pak zdůraznil, že právu lidu na veřejnost soudních jednání, které je jednoznačně Ústavou i Listinou sledováno, neodpovídá žádné Ústavou nebo Listinou zaručené právo jakéhokoliv trestně stíhaného jedince na privilegovanou ochranu před hypotetickými, případnými nepříznivými dopady trestního stíhání, například právě vyloučením veřejnosti z jednací síně. Tudíž je zde zcela jasně v kolizi ústavně zaručené právo s "právem", které nemá své zakotvení v základních principech, na nichž ústavní pořádek České republiky stojí.

Abych svá slova podpořil, uvádím, že ve všech ostatních případech vyloučení veřejnosti v rámci trestního řízení si byl zákonodárce vědom výjimečnosti a ojedinělosti tohoto institutu, když ponechal jeho užití soudu, a to pouze jako výjimku, v odůvodněných případech. Komentáře a komentátoři trestně právních předpisů k tomuto problému vždy a opakovaně zdůrazňují, že se jedná o výjimku, že zásada veřejnosti musí dostat co největší prostor, k jejímu omezení by se pak mělo přistoupit jen v nejnutnějším rozsahu, právě postačujícím k ochraně těch zájmů, v jejichž prospěch se zásada veřejnosti popírá.

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže staví na neveřejnosti velké skupiny trestních věcí, nedrží se proto ani v nejmenším základních principů demokratického a právního státu, vyjádřených v Ústavě a Listině základních práv a svobod a popírá tak a ohrožuje jednu ze základních ústavních kautel spočívající ve veřejném výkonu soudní moci a hrubě odporuje zejména Ústavě, jejímu článku 96 odst. 2, který připouští vyloučení veřejnosti pouze ve výjimečných případech, přičemž vynětí, byť na základě zákona, téměř desetiny trestních věcí z režimu veřejného projednávání, není naplněním jejího ducha, tedy že zákon může stanovit "výjimky z veřejnosti soudního řízení".

Svobodu projevu a právo na získávání informací upravuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení zakotvuje právo vyhledávat a šířit informace, povinnost státních orgánů přiměřeným způsobem informovat o své činnosti, přičemž podmínky a provedení tohoto má stanovit zákon. Svobodu vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže oproti tomu v § 53 odst. 1 říká, že nestanoví-li tento zákon jinak, nikdo nesmí jakýmkoliv způsobem zveřejnit žádnou informaci, ve které je uvedeno jméno, popřípadě jména, a příjmení mladistvého, nebo která obsahuje informace, které by umožnily tohoto mladistvého identifikovat. Dále je ochrana mladistvého před šířením informací o jeho osobě upravena § 54 odst. 2, kde je stanoveno, že publikování informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, které by vedly ke ztotožnění mladistvého ve veřejných sdělovacích prostředcích nebo jiným způsobem, je zakázáno. Stejně tak je zakázáno publikování každého textu nebo každého vyobrazení týkajícího se totožnosti mladistvého. Zrovna tak je § 54 odst. 3 zákona omezeno zveřejnění rozsudku, když odsuzující rozsudek může být uveřejněn ve veřejných sdělovacích prostředcích jen bez uvedení jména a příjmení mladistvého a při přiměřené ochraně mladistvého před nežádoucími účinky jeho uveřejnění. Předseda senátu může s přihlédnutím k povaze a charakteru provinění a přiměřené ochraně zájmů mladistvého rozhodnout o jiném způsobu uveřejnění a o omezeních s tím spojených. Proti takovému usnesení není stížnost přípustná.

Všechna shora popsaná opatření jednoznačně směřují k ochraně zájmu obžalovaného mladistvého, aby se podrobnosti o jeho trestním stíhání, zejména o samotném faktu, že byl trestně stíhán, dostaly na veřejnost, ať již prostřednictvím médií nebo ze strany osob na trestním řízení ve věci mladistvého jakkoliv zúčastněných. Otázkou je, zda je nezbytné chránit zájem obžalovaného mladistvého tímto způsobem, v takové šíři, a zda je tento zájem oprávněný v kontradikci s výlučným právem veřejnosti na informace a s právem sdělovacích prostředků veřejnost informovat a zda je zveřejňováním informací o jeho trestním stíhání zasahováno do jeho práv a svobod?

Mám za to, že zákonodárcem byl neadekvátně a nevyváženě nadřazen zájem jednotlivce nad zájem společnosti jako celku, skládajícího se mimochodem, z právě takových jednotlivců, jako je obžalovaný mladistvý.

Nelze omezovat občany ani média v přístupu k informacím v tak široké míře, u tak velké skupiny osob, pouze na základě hypotetické možnosti nepříznivého ovlivnění budoucího života obžalovaného mladistvého probíhajícím trestním stíháním. I zde bych mohl použít principu proporcionality k poměření zájmu mladistvého pachatele na "ochranu jeho práv a svobod" a zájmu společnosti na právu na informace. Již v prvních měsících roku 2004 mediálně sledovaný případ vraždy učitele, z níž byl obviněn jeden z jeho studentů, ukázal, že ochrana před sdělováním informací sledovaná zákonem č. 218/2003 Sb. je naprosto neúčinná, neboť minimálně osoby navštěvující stejnou školu jako obviněný student, jejich rodiče, jejich přátelé, tedy široký okruh osob, se stejně obeznámí s osobními údaji obviněného mladistvého a je pak diskutabilní už jen způsob ochrany, který zákonodárce zvolil. Pokud jde o vhodnost takového prostředku, odkazuji na fakt, že již před účinností zákona o soudnictví nad mládeží měly osoby seznamující se s osobními údaji obviněných povinnost tyto osoby šetřit ve dvou směrech, tedy nesmělo docházet k porušování zásady presumpce neviny a nesměly být sdělovány údaje přímo nesouvisející s trestnou činností při informování veřejnosti o trestní věci. Jedná se o ochranu naprosto dostačující. Konečně bych mohl opakovat, tak jako v případě předešlém, že v kolizi se zcela jasně a zásadně vyjádřeným právem veřejnosti na informace, nemůže zákon opírající se zcela hypoteticky o možnost narušení "práv a svobod druhých" obstát.

Na závěr si dovoluji upozornit, že jsem navrhl podle § 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky zrušení § 53, 54 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, v souvislosti s jednou věcí mladistvého, kterou mám jako soudce projednávat, přičemž musím aplikovat zákon č. 218/2003 Sb. jako celek i v momentu, kdy se rozhodnu nařídit a provést hlavní líčení. Myslím si, že zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže je v § 54 odst. 1 v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a se čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 53, § 54 odst. 2, 3 se čl. 17 odst. 1, 4, 5 Listiny základních práv a svobod, a proto jsem zmíněný návrh na zrušení citovaných zákonných ustanovení podal. Stalo se tak v květnu 2004. Do dnešního data - 22. července 2005 tento Ústavní soud nerozhodl, nemohu posoudit, z jakých příčin. Nicméně považuji popsaný problém za natolik závažný, že jsem se rozhodl předložit jej k úvaze soudcovské i širší právnické veřejnosti.


Mgr. Ladislav Koudelka

Zdroj: Soudce, č. 9/2005, str. 2 až 4

 

Novinky

ÚZ č. 1221 - Pracovněprávní předpisy, Zaměstnanost, Odškodňování, Odbory, Inspekce práce

ÚZ č. 1221 - Pracovněprávní předpisy, Zaměstnanost, Odškodňování, Odbory, Inspekce prácePublikace obsahuje soubor úplných znění 45 předpisů, které jsou rozděleny do těchto kapitol: prováděcí předpisy k zákoníku práce a některé související předpisy (pracovní doba, dovolená, odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, ...

Cena: 117 KčKOUPIT

ÚZ č. 1220 - Sociální zabezpečení

ÚZ č. 1220 - Sociální zabezpečeníPublikace obsahuje 13 předpisů rozdělené do těchto kapitol: státní sociální podpora, dávky pro osoby se zdravotním postižením, sociální služby, pomoc v hmotné nouzi, životní a existenční minimum. Od minulého vydání byly významně změněny ...

Cena: 127 KčKOUPIT

ÚZ č. 1219 - Doprava, přeprava, pozemní komunikace, dráhy

ÚZ č. 1219 - Doprava, přeprava, pozemní komunikace, dráhySoubor 19 předpisů rozdělených do 4 kapitol: silniční doprava; pozemní komunikace; veřejná přeprava cestujících; dráhy. K velkým změnám dochází u zákona o silniční dopravě (115 změn a doplnění) a u zákona o pozemních komunikacích (22 změn a ...

Cena: 149 KčKOUPIT

ÚZ č. 1218 - Ochrana spotřebitele

ÚZ č. 1218 - Ochrana spotřebiteleSoubor zákonů a dalších právních předpisů v aktuálním znění – zákon o ochraně spotřebitele, významně novelizovaný zákon o České obchodní inspekci (vstup do kontrolovaných prostor, kontrola internetového prodeje, kontrolní nákupy, povinnosti ...

Cena: 99 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.