Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Zprávy

Systém DPH a praktická aplikace

Zdroj: Daně, č. 7 - 8/2005, str. 2 až 10, autor: Ing. Jiří Škampa, Jan Škampa

Obsah:

DPH upravené Šestou směrnicí v rámci ES vytváří poměrně komplikovaný systém. Znalost tohoto systému je základním předpokladem pro orientaci v české právní úpravě. Důležité je vědět, co je třeba v Šesté směrnici a zákoně o DPH hledat a kde je to možné najít.


1. Základní pojmy a vztahy - předmět daně
Předmětem daně jsou plnění, která současně splňují následující podmínky. Plnění, která jsou předmětem daně, jsou zdanitelnými plněními, pokud nejsou od daně osvobozena.

1)  Po věcné stránce se v systému DPH vyskytují čtyři typy zdanitelných plnění (§ 2). Jde o:
a)  dodání zboží a převod či přechod nemovitostí,
b)  poskytnutí (i přijetí) služeb,
c)  pořízení zboží z jiného členského státu ES,
d)  dovoz zboží.
2)  Po subjektivní stránce (s výjimkou dovozu zboží) musí být plnění uskutečněno osobou povinnou k dani, případně přijato osobou povinnou či identifikovanou k dani při pořízení zboží z jiného státu ES či služeb ze zahraničí obecně, tj. ze států ES i třetích zemí (§ 5 a 96). Osoba povinná k dani je taková, která uskutečňuje ekonomické činnosti (§ 5 odst. 2).
3)  Místo plnění musí být v tuzemsku (§ 7-12 zákona o dani z přidané hodnoty -  dále jen "ZDPH").
4)  Musí se jednat o plnění za úplatu (§ 2). Česká právní úprava v rozporu se Šestou směrnicí upravuje, že bezúplatné dodání zboží (v rámci podnikání) se považuje za zboží dodané za úplatu (§ 13 odst. 4 a 5 ZDPH).
Současné splnění všech podmínek způsobuje, že plnění je předmětem daně. Absence některé z výše uvedených podmínek způsobuje, že plnění předmětem daně není. Výjimkou je dovoz zboží, který se váže na celní předpisy a splnění výše uvedených podmínek nevyžaduje (§ 20).

1) Po věcné stránce
Ad 1 a)
Dodáním zboží se rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Převodem nemovitosti se rozumí převod nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo příslušnosti k hospodaření. Převod nemovitosti, která se nezapisuje do katastru nemovitostí, se považuje za dodání zboží (§ 13).

Ad 1 b)
Poskytnutím služby se rozumí všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti. Poskytnutím služby se rozumí také převod práv, poskytnutí práva využití věci nebo práva anebo jiné majetkově využitelné hodnoty, vznik a zánik věcného břemene, přijetí závazku zdržet se určitého jednání nebo strpět určité jednání nebo situaci (§ 14).

Přijetím služby se rozumí poskytnutí služby, jejíž místo plnění je v tuzemsku, zahraniční osobou povinnou k dani nebo osobou registrovanou k dani v jiném členském státě, která nemá v tuzemsku sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, plátci nebo osobě identifikované k dani. V takovém případě vzniká povinnost příjemci služby daň přiznat a zaplatit, pokud se nejedná o poskytnutí služby, která je v tuzemsku osvobozena (§ 15).

Ad 1 c)
Pořízením zboží z jiného členského státu ES se rozumí nabytí práva nakládat jako vlastník se zbožím od osoby registrované k dani v jiném členském státě, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno z jiného členského státu do tuzemska osobou registrovanou k dani v jiném členském státě, která uskutečňuje dodání zboží, nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou. Za pořízení zboží z jiného členského státu se nepovažuje dodání zboží s instalací nebo montáží osobou, která zboží dodává, nebo jí zmocněnou třetí osobou, nebo zasílání zboží podle § 18. Pořizovatelem se rozumí osoba, která pořizuje zboží z jiného členského státu (§ 16).

Ad 1 d)
Dovozem zboží se rozumí vstup zboží z třetí země na území ES. Za dovoz zboží se považuje vrácení zboží, které je po předchozím umístění ve svobodném pásmu nebo svobodném skladu, nacházejícím se v tuzemsku, vráceno zpět do tuzemska (§ 20).

2) Daňové subjekty
Osoba podléhající dani je jakákoliv osoba, která nezávisle realizuje ekonomickou aktivitu (§ 5).
Na rozdíl od českého zákona o DPH dodává Šestá směrnice k předchozí definici ještě dovětek: "... jednající jako taková" (čl. 2 bod 1). Přestože jde na první pohled jen o gramatickou drobnost, může při výkladu způsobit řadu problémů a deprivovat českého plátce od možnosti nebýt za určitých okolností plátcem. Zvláště u fyzických osob je pravidlem, že taková osoba činí různé úkony jednou jako občan a podruhé jako podnikatel. Text Šesté směrnice mezi těmito variantami rozlišuje, kdežto český zákon bohužel ne. Je pravděpodobně otázkou času a osobní odvahy postižených plátců, než na to některý upozorní u národního soudu nebo přímo Komisi ES.
Ekonomickou aktivitou je především dodání zboží, převod (přechod) nemovitosti, poskytnutí služby, poskytnutí služby zahraniční osobou (tedy přijetí služby), poskytnutí služby osobou registrovanou v jiném státě ES (opět přijetí této služby), pořízení zboží ze států ES od osoby tam registrované a dovoz zboží ze třetích zemí. Obecně lze říci, že ekonomická aktivita se skládá ze závazku něco dát, něco udělat či se něčeho zdržet (tedy starořímského dare, facere, nonfacere či pati).

Ekonomická aktivita (zdanitelné plnění) je v první řadě podnikání. Podnikání je vymezeno v § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obch. zák."), jako soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost, za účelem dosažení zisku. Evropská i česká právní úprava rozlišuje dvě základní kategorie osob podléhajících dani, a to:
a)  osoba povinná k dani (§ 5),
b)  osoba identifikovaná k dani (§ 96).

Osobou povinnou k dani je tedy osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti jako podnikání, pronájem, strpění nebo zdržení se určité činnosti. Ekonomickou činností není jakákoliv forma závislé činnosti ve vazbě na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "ZDP"), zejména tedy zaměstnanecký vztah, ale i činnost společníků, jednatelů, jakož i členů statutárních či jiných orgánů právnických osob, které jsou zdaňovány v souladu s § 6 ZDP jako příjmy za závislé činnosti. Osoba povinná k dani (tuzemská) je od daně subjektivně osvobozena, pokud její obrat nepřesáhne 1 mil. Kč za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců (§ 6).

Osobou identifikovanou k dani je osoba, která nerealizuje zdanitelná plnění, a to především proto, že nebyla založena za účelem podnikání nebo je primárně osobou povinnou k dani, ale vykonává jen osvobozená plnění bez nároku na odpočet. Pokud však osoba identifikovaná k dani uskuteční zdanitelné plnění, automaticky se stává osobou povinnou k dani.

Povinnost registrace dopadá na obě výše uvedené kategorie osob. Rozdíl je ovšem v tom, že osoba povinná k dani se stává plátcem po registraci u finančního úřadu, kdežto osoba identifikovaná k dani se u finančního úřadu pouze registruje a nestává se plátcem daně, ani pokud přijímá zdanitelná plnění, ze kterých má povinnost odvést daň. Osoba identifikovaná k dani má obecně povinnost odvádět DPH z plnění přijatých, začne-li uskutečňovat zdanitelná plnění, stává se automaticky osobou povinnou k dani.

Jiný pohled na kategorizaci skupin osob povinných k dani a jejich povinnosti se registrovat může být následující:
a)  Kdokoliv s výjimkou fyzických osob, které neuskutečňují ekonomické činnosti, pokud pořídí z ES zboží nad 326 000 Kč za rok, zboží podléhající spotřební dani nebo přijme službu s místem plnění v ČR od osoby registrované v jiném státě ES nebo od zahraniční osoby. Taková osoba se pak musí registrovat u svého místně příslušného finančního úřadu.

b)  Osoby povinné k dani při překročení obratu 1mil. Kč za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců.

Obratu, pro potřeby registrace k dani, může dosáhnout jen osoba povinná k dani. Za obrat se považují výnosy za uskutečněná plnění s výjimkou plnění, která jsou osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně u toho, kdo vede účetnictví, a příjmy za uskutečněná plnění s výjimkou plnění, která jsou osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně u toho, kdo účetnictví nevede. Do obratu také patří od daně osvobozený převod a nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor, pokud se nejedná o příležitostnou činnost, jakož i příjmy či výnosy z osvobozených finančních činností, které nejsou příležitostnou nebo doplňkovou činností. Z tohoto důvodu se může stát plátcem i osoba, která nepodniká jinak, než že pronajímá bytové a nebytové prostory. Do obratu naopak nepatří prodej dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku. Do obratu veřejnoprávního subjektu se naopak nezahrnují výnosy nebo příjmy z převodu a nájmu pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor, které jsou osvobozeny od daně bez nároku na odpočet daně.

Do obratu osoby registrované k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osoby povinné k dani, které uskutečňují ekonomické činnosti v tuzemsku prostřednictvím provozovny umístěné v tuzemsku, se zahrnují pouze výnosy nebo příjmy za plnění uskutečněná touto provozovnou (§ 6 odst. 2).
3) Místo plnění (§ 7-10)

Místo plnění je klíčovým pojmem, neboť určuje, který z národních režimů států konkrétní plnění zdaní, u kterého není předmětem daně, případně který ho od daně osvobodí. Proto je evropská úprava těchto hraničních určovatelů zdanění velice žádoucí, aby nedocházelo k dvojímu zdanění případně nezdanění vůbec. Význam místa zdanitelného plnění je klíčový zejména z toho důvodu, že zajišťuje, aby inkaso daně bylo alokováno do státu, kde je plnění spotřebováno, a byl tak zajištěn základní cíl zdanění konečné spotřeby v tom kterém státě ES. Ze Šesté směrnice lze vyčíst několik základních principů, které pomohou při základní orientaci: dodání zboží má místo zdanitelného plnění tam, kde se zboží nachází nebo kde začíná jeho přeprava. Poskytnutí služeb má místo zdanitelného plnění tam, kde má sídlo poskytovatel služby. Zahraniční transakce nepodléhají dani ani v případě, že je provádí domácí podnikatelé, naopak domácí transakce jsou předmětem daně i v případě, že je uskutečňuje zahraniční podnikatel. Jde však o základní principy, které jsou v detailech podrobeny různým výjimkám a výkladům ze stany každého z 25 členských států.

Je třeba připomenout, že ES je pro účely DPH rozděleno na 25 samostatných oblastí, které v zásadě kopírují hranice členských států, na rozdíl od režimu celního, kdy je území ES bráno jako jedno území. Pouze transakce uskutečněná na území takové oblasti je předmětem daně. Šestá směrnice požaduje po státech, aby podrobily dani plnění na jejich území, na druhé straně nechává státům volnost, aby podrobily dani plnění, která nejsou uskutečněna přímo na jejich území. Může jít například o zdanění služeb poskytovaných na lodi, plující na otevřeném moři pod vlajkou konkrétního státu (rozsudek ESD C-168/84, Berkholz).

Při hledání místa uskutečnění zdanitelného plnění u plnění, které jde přes hranice jednoho státu, jinými slovy se ho účastní v roli poskytovatele a příjemce osoby z různých států, případně se plnění fyzicky uskuteční v jiném státě než ČR, se můžeme orientovat podle následujících zásad a místo plnění určíme:
I.  Podle skutečnosti v případě, že odběratel z členského státu ES neposkytne své daňové identifikační číslo (dále jen DIČ) (výraz skutečnost je třeba chápat jako poukaz na níže uvedenou speciální úpravu, pokud není poskytnuto DIČ odběratelem)
II.  Při poskytnutí DIČ odběratelem z jiného členského státu ES se místo plnění ve většině případů přesouvá do státu odběratele, přičemž platí pravidlo, že místo plnění podle poskytnutého DIČ má obecně přednost. Dále je v textu pro orientaci uvedeno, kdy lze tuto možnost uplatnit.

3a) Dodání zboží (§ 7-8)
Při dodání zboží bez přepravy platí výše uvedený princip, že místo zdanitelného plnění je tam, kde se zboží nachází v době dodání (nepřesune se za poskytnutým DIČ). V případě dodání spojeného s přepravou je pak místo zdanitelného plnění tam, kde se přeprava začíná uskutečňovat. Přesouvá se za poskytnutým DIČ, respektive poskytnutí DIČ způsobuje vznik místa zdanitelného plnění u pořizovatele a současně osvobození u dodavatele, jinými slovy zdanění se přenese ze státu dodavatele do státu pořizovatele. V případě, že je dodání spojeno s instalací nebo s montáží, je pak místo zdanitelného plnění tam, kde je zboží instalováno nebo smontováno (nepřesune se za poskytnutým DIČ). V případě dodání zboží na lodi, v letadle nebo ve vlaku cestujícím je místem zdanitelného plnění takového dodání místo zahájení přepravy. Zpáteční cesta je považována za samostatnou přepravu (nepřesune se za poskytnutým DIČ) - tedy například jede-li vlak z Vídně do Hamburku přes Českou republiku, pak je cestou tam místo zdanitelného plnění občerstvení prodávaného ve vlaku Rakousko, ať už je vlak kdekoliv na své trase. Jede-li stejná vlaková souprava večer zpět, pak bude místo zdanitelného plnění pro stejné občerstvení po celé trase vlaku v Německu.

Šestá směrnice samozřejmě řeší také situace, kdy je zboží pořízeno z jiného členského státu ES. Místo zdanitelného plnění je pak obecně tam, kde končí přeprava. Pokud však pořizovatel zboží poskytl české DIČ a přeprava byla ukončena v jiném státě, tak je místo uskutečnění zdanitelného plnění v ČR, pokud plátce daně neprokáže, že zboží bylo zdaněno ve státě ukončení přepravy. V takovém případě se základ daně plátce v ČR sníží o základ daně, ze kterého byla již odvedena daň ve státě ukončení přepravy.

U intrakomunitárních dodávek zboží má jedna dodávka zboží dvě místa plnění, a to ve státě odeslání, tam kde se přeprava začíná uskutečňovat (osvobozené plnění - dodání zboží do jiného státu ES -  § 7 odst. 2), a místo, kde přeprava končí (zdanitelné plnění - pořízení zboží z jiného státu ES, § 11).

Nemovitosti mají tradičně místo zdanitelného plnění tam, kde se nacházejí (§ 7 odst 6).
Stejné místo zdanitelného plnění mají i služby, které jsou spojeny s nemovitostí (§ 10 odst. 1. - nikdy se nepřesune za DIČ).

V případě zasílání zboží osobám, které nejsou v jiném státě ES registrovány k dani, je obecně místo zdanitelného plnění tam, odkud bylo zboží odesláno; pokud zasílání zboží do některého státu ES překročilo částku stanovenou tímto členským státem nebo je dané zboží předmětem spotřební daně, pak místo, kam bylo zboží zasláno (§ 8).

3b) Poskytnutí služeb (§ 9-10)
Při poskytnutí služeb platí princip, že místo zdanitelného plnění je tam, kde se nachází sídlo, provozovna nebo bydliště poskytovatele služby (§ 9). Tento jednoduchý princip má řadu výjimek, kdy služby, které se týkají určité činnosti či zboží, s nimi sdílejí jejich daňový režim. Jedná se o následující výjimky.

Služby týkající se nemovitosti (tedy služby pro potřeby nemovitosti a pronájem) mají místo zdanitelného plnění tam, kde se nemovitost nachází (§ 10 odst. 1 -  nepřesune se za poskytnutým DIČ). To zahrnuje i služby vztahující se přímo k nemovitosti, např. služby poskytnuté realitními makléři, služby architektů nebo dozor na staveništi. Bohužel je tato oblast v Šesté směrnici upravena vágně, a tak jsou služby spojené s nemovitostmi častým zdrojem dvojího zdanění nebo naopak nejsou zdaněny vůbec. Například ve Francii je půjčování karavanů a stanů v kempu služba spojená s nemovitostí, což je všude jinde považováno za samostatnou službu, byť spojenou s provozem kempu, nikoliv však s pozemkem, na kterém stany či karavany stojí. Problémem je rovněž různé posuzování ubytovacích služeb. Podle současných názorů MF ČR je pronájem služba, která se k nemovitosti vztahuje, zatímco ubytovací služby se podle publikovaných názorů MF do konce roku 2004 již k nemovitosti nevztahovaly a měly místo plnění podle sídla poskytovatele. V letošním roce MF, aniž by došlo ke změně zákona, názor změnilo a výkladově dovozuje, že ubytovací služby se váží k nemovitosti, stejně tak jako v celé řadě evropských zemí, kde je považováno za místo plnění ubytovacích služeb to místo, kde se nemovitost, ve které jsou služby poskytovány, nachází.

U přepravy osob je místo zdanitelného plnění tam, kde se přeprava osob uskutečňuje (§ 10 odst. 2 -  nepřesune se za poskytnutým DIČ). To znamená, že každý stát zvlášť sám zdaňuje kilometry najeté na svém území. Členské státy však mohou rozhodnout, zda bude podléhat přeprava osob na jejich území DPH. V případě, že se rozhodnou osvobodit dopravu osob, je pak třeba zachovat zásadu neutrality a osvobodit všechny způsoby dopravy osob, které by spolu mohly na trhu soutěžit, ledaže by měly nějaký dobrý důvod, proč zvýhodnit určitý způsob dopravy před jiným - to se děje např. u letecké a lodní dopravy. Česká republika se rozhodla pro osvobození. Na druhé straně přímo Šestá směrnice zvýhodňuje leteckou dopravu společností, které provozují převážně mezinárodní dopravu (čl. 15) vyjmutím z působnosti DPH, a to i vnitrostátní linky v případě, že je společnost provozuje v malé míře v poměru s mezinárodní dopravou, jak konstatoval Evropský soudní dvůr ("ESD") v rozhodnutí C-382/02, Cimber Air A/S v. Skatteministeriet.

U přepravy zboží v rámci členských států ES je místo zdanitelného plnění tam, kde se přeprava začíná uskutečňovat (§ 10 odst. 2 -  ve většině případů se však z praktických důvodů přesouvá za poskytnutým DIČ).
U činností, které se odehrávají na určitém místě, je místo zdanitelného plnění tam, kde se skutečně poskytují (§ 10 odst. 4):
-   kultura, sport, věda, umění, veletrhy včetně organizování  (nepřesune se za poskytnutým DIČ),
-   služby přímo související s přepravní službou (přesouvá se za poskytnutým DIČ),
-   oceňování nebo práce na movité věci (přesouvá se za poskytnutým DIČ, pokud věc opustí ČR -  § 10 odst. 5 ).

Pokud jsou určité služby poskytnuty zahraniční osobě nebo osobě registrované k DPH v jiném členském státě ES, pak je místem zdanitelného plnění sídlo nebo bydliště příjemce služby (místo se nepřesune za poskytnutým DIČ, stačí, když příjemce takové DIČ má a místo plnění je u příjemce - § 10 odst. 6). Jedná se konkrétně o následující služby: převod práva, reklama, poradenství, právní služby, účetnictví, bankovnictví, pojišťovnictví, poskytnutí pracovní síly, nájem movité věci mimo dopravních prostředků, telekomunikační služba, rozhlasové a televizní vysílaní, poskytnutí přístupu k přepravní, distribuční nebo přenosové soustavě pro plyn nebo elektřinu, přepravu, distribuci nebo přenos plynu anebo elektřiny jejím prostřednictvím, včetně přímo souvisejících služeb, elektronická služba a závazek zdržet se něčeho. Zajištění výše uvedených služeb jménem a na účet jiné osoby patří také do této kategorie.

Pokud je některá z výše uvedených služeb poskytnuta českému plátci, osobě povinné k dani či osobě identifikované k dani osobou, která zde není registrována, je místo plnění v tuzemsku, daň odvádí tito tuzemští příjemci služby (§ 10 odst. 7). Osoby povinné a identifikované k dani se musí registrovat.

Plnění na základě mandátní smlouvy se uskutečňuje tam, kde se zajišťované plnění, spočívající v zajištění přepravy zboží mezi státy ES a služeb s ní souvisejících, ale i zajištění všech jiných služeb, fakticky uskutečňuje (§ 10 odst. 12 a 13, místo plnění se přesouvá za poskytnutým DIČ).

4) Za úplatu (§ 2 odst. 1. písm. a/, b/, c/)
Šestá směrnice považuje existenci úplaty za základní podmínku existence zdanitelného plnění. Logicky vzato se velmi těžko zdaňuje například poskytnutí služby, za kterou není vyžadována žádná platba ani protiplnění, ze kterého by bylo možno daň vypočítat. Na druhé straně není limitován způsob úhrady, pokud je vyjádřitelný v penězích - například způsob úhrady finanční, naturální nebo protiplnění zbožím či službou.

Zároveň musí být jasná spojitost mezi poskytnutým plnění a protiúplatou. Například pouliční muzikant neuskutečňuje ekonomickou aktivitu, neboť peníze, které dostane od procházejících, jsou darem a jejich množství není závislé na jeho uměleckém výkonu. Není zde tedy přímá spojitost mezi jeho hudební produkcí a příjmem (rozsudek ESD C-16/93 Tolsma).

Česká právní úprava bohužel v rozporu se Šestou směrnicí upravuje, že se bezúplatné dodání zboží (v rámci podnikání) považuje za zboží dodané za úplatu (§ 13 odst. 4 a 5 ZDPH).


2. Co není zdanitelným plněním
Obecně se o zdanitelné plnění nejedná, pokud se plnění uskuteční bez vlastní iniciativy plátce na základě zákonné povinnosti, to je například povinné vydání vzorků hygienické stanici, povinné vydání vzorků finančnímu úřadu při kontrole, propadnutí zástavy, restituce apod. V těchto případech se nejedná o zdanitelné plnění, neboť zde není patrný prvek iniciativy osoby podléhající dani - ekonomická činnost.

Další případy, kdy se nejedná o zdanitelné plnění, jsou případy, kdy dochází uvnitř plátce k úbytku majetku v rámci podnikání, což mohou být manka a škody, případně technologické ztráty, úbytky nad normu apod. Zde se nejedná o zdanitelné plnění; stejně tak když dojde k úbytku majetku zaviněnému vnějšími okolnostmi nebo třetí osobou. O zdanitelné plnění se nejedná v případě odcizení majetku neznámým pachatelem, kdy by sice mohlo jít o případ, že zloděj nakládá s ukradenou věcí jako vlastník, ale nedojde ke změně vlastnického práva a po právní stránce na něj nepřejde právo s věcí nakládat. Zboží sice fyzicky přejde do držení jiného, ale není zde patrný moment úmyslu uskutečnit zdanitelné plnění. Zdanitelné plnění v zásadě vyžaduje iniciativu a musí být uskutečněno navenek.

O zdanitelné plnění také nejde, jestliže není splněna věcná podmínka dodání zboží. Sem patří případy, kdy se jedná pouze o peněžní plnění, neboť z hlediska zákona nejsou v zásadě peníze považovány za zboží. Jde například o smluvní pokuty, penále, náhrady škody apod.

Při posuzování, co je a co není zdanitelné plnění, je třeba důsledně uplatňovat základní zásadu daňového řízení upravenou v § 2 odst. 7 ZSDP, a to, že je nutno posuzovat vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti, pokud se právní forma od skutečnosti odlišuje a tuto skutečnost zastírá. Z tohoto pohledu je samozřejmě zdanitelným plněním obchodníka se smíšeným zbožím případ, kdy si z obchodu bere zboží pro vlastní spotřebu a následný inventurní rozdíl vykáže jako manko.

Zdanitelná plnění, která splňují všechny výše uvedené podmínky a zejména jsou uskutečněna při podnikání, se dají pracovně nazvat zdanitelná plnění pravá. Vedle nich ještě existuje skupina zdanitelných plnění, které lze označit jako zdanitelná plnění nepravá. Jsou to taková plnění, která jsou prováděna dobrovolně bez přímé souvislosti s podnikáním, bez snahy o dosažení zisku. Tyto případy jsou speciálně upraveny v celé řadě ustanovení, zejména pak v § 13 a 14 ZDPH.


3. Uskutečnění zdanitelného plnění a daňová povinnost
K uskutečnění zdanitelného plnění dochází tehdy, když jsou splněny podmínky pro vznik daňové povinnosti. Tak praví čl. 10 odst. 1 Šesté směrnice a v následujícím odstavci je uvedeno, že daňová povinnost vzniká obecně, když je zboží dodáno nebo poskytnuta služba. Odlišně se s definicí uskutečnění zdanitelného plnění vypořádal český zákon o DPH, který říká, že k uskutečnění zdanitelného plnění dochází k určitému datu za taxativně vymezených podmínek (§ 21).

Uskutečnění zdanitelného plnění a daňová povinnost tedy vzniká v den, kdy se plnění uskuteční a vznikne povinnost odvést daň. Základní schéma je takové, že daň je plátce povinen přiznat:
-  ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (což je obecně den, kdy bylo zboží dodáno nebo služba poskytnuta) nebo
-  ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve.

Například záloha, tedy přijetí jakékoliv platby (i ve výši celé ceny) dopředu, není uskutečněním zdanitelného plnění, neboť to se uskuteční, až se po věcné stránce naplní podmínky, ale jejím přijetím vzniká povinnost přiznat daň. Když se následně uskuteční zdanitelné plnění, tak se základ daně snižuje o dříve přijaté platby, ze kterých byla přiznána daň. Daňová povinnost vážící se k přijetí platby platí od 1. 1. 2005 jen pro plátce vedoucí účetnictví, ten kdo neúčtuje podvojně nemusí odvádět daň ze záloh (§ 21 odst. 3). Všem plátcům, pronajímatelům nemovitostí, pak nevzniká daňová povinnost při přijetí záloh na služby související s pronájmem, které budou přefakturovány (§ 21 odst. 2).

Uveďme si, kdy nastává okamžik uskutečnění zdanitelného plnění a současně povinnost odvést daň v různých případech.

U dodání zboží v tuzemsku je to v případě dodání mezi podnikateli den dodání, tak jak ho upravuje § 409 a násl. obch. zák. Dále může jít o den převzetí zboží nebo o den příklepu v dražbě. Obdobně to platí i pro dodání zboží s instalací nebo montáží.

U prodeje nemovitostí je dnem uskutečnění zdanitelného plnění den doručení rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu do katastru nemovitostí nebo den zápisu změny vlastnického práva k nemovitosti, pokud k němu nedochází vkladem do katastru nemovitostí.

U poskytnutí služeb závisí den uskutečnění zdanitelného plnění na tom, co nastane dříve, zda den poskytnutí služby nebo den vystavení daňového dokladu.

 U převodu nebo poskytnutí práv bude dnem uskutečnění zdanitelného plnění den uvedený ve smlouvě. Není-li však ze smlouvy známá cena, pak den zaplacení ceny.

Výše uvedené příklady se týkaly tuzemských transakcí. Následují případy, kdy je jedna strana transakce osobou z jiného členského státu ES.

Pokud odběratel z členského státu ES neposkytne své DIČ, je režim stejný jako u transakcí tuzemských. V případě, že své DIČ registrované v jiném členském státě ES dodavateli poskytne, a je-li prokázáno, že zboží opustilo tuzemsko - jedná se o plnění osvobozené od DPH s nárokem na odpočet, pak vzniká povinnost přiznat uskutečnění osvobozeného plnění dnem vystavení daňového dokladu nebo objektivně nejpozději 15. den následujícího kalendářního měsíce (§ 22). Plátce daně dále ještě stíhají povinnosti uvést zdanitelné plnění v přiznání za období, ve kterém vznikla povinnost plnění přiznat a povinnost uvést toto zdanitelné plnění do souhrnného hlášení.

Souhrnné hlášení je formulář, do kterého se uvádí suma dodávek zboží, které byly poskytnuty určitému odběrateli registrovanému k dani v jiném členském státě ES. Tato hlášení slouží jako podklad pro evropský systém VIES,1) který poskytuje databázi informací správcům daně v členských státech ES. Ti podle uvedených informací mohou zkontrolovat, zda má na jedné straně osvobozené plnění v tuzemsku při dodání zboží do jiného státu ES protějšek v odvedené dani v členském státě, kam bylo zboží dodáno za poskytnutým DIČ.

V uvedeném případě se okamžik uskutečnění zdanitelného plnění neváže na dodání ani převzetí zboží, ale na odeslání nebo přepravu tohoto zboží do jiného členského státu.

V případě dovozu zboží ze třetích zemí je okamžikem uskutečnění zdanitelného plnění den propuštění zboží do celního režimu konkrétního státu, případně zjištěním porušení podmínek celního režimu nebo dočasného uskladnění zboží nebo zjištěním nezákonného dovozu (§ 23).

U přijetí služby osobou tuzemskou od osoby z jiného členského státu ES nebo osoby zahraniční, pokud je místo uskutečnění zdanitelného plnění v tuzemsku, platí obdobné podmínky pro den uskutečnění zdanitelného plnění jako v tuzemsku - tedy povinnost odvést daň na výstupu z přijatých služeb ke dni uskutečnění služby (§ 24).
Plátce má také povinnost v přiznání uvést poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko, které je prakticky mimo režim DPH (§ 24a).

U pořízení zboží z členského státu ES podnikatelem je místo plnění v tuzemsku a pořizovatel přiznává daň ke dni vystavení daňového dokladu dodavatelem, nejpozději však k 15. dni měsíce následujícího po dni pořízení zboží. Pořizovatel má povinnost uvést daň na výstupu z pořízeného zboží v přiznání za zdaňovací období, ve kterém vznikla povinnost daň přiznat (§ 25).


4. Kdo je osobou povinnou platit daň? (§ 15 a 108)
Jestliže jsme v předchozích kapitolách popsali, co je zdanitelné plnění a kdy vzniká daňová povinnost, je třeba určit, na koho tato povinnost dopadá, tedy musíme nalézt osobu, která je povinná zjištěnou daň za zdanitelné plnění zaplatit. Je třeba nejprve připomenout, že budeme hovořit pouze o transakcích, které mají místo zdanitelného plnění na území České republiky a DPH z nich připadá českému státu, který ji od plátců či osob k dani identifikovaných (kteří jsou registrováni nebo jim na základě plnění povinnost registrace vznikne) vybírá prostřednictvím správců daně - finančních úřadů.

Je nepsaným pravidlem, že systém DPH stejně tak jako český ZDPH určuje povinnost odvést daň takovému subjektu (právnické i fyzické osobě), "kterého má správce daně nejblíže" a od kterého může daň nejlépe vymoci. Ovšem mimo občana, který samostatně nevykonává ekonomickou činnost, tedy běžného voliče, tomu ukládá povinnosti, pouze pokud pořídí nový dopravní prostředek z jiného státu ES.

U transakcí, které probíhají výhradně uvnitř státu, kdy je osobou poskytující plnění plátce v ČR registrovaný, odvádí daň ten, který prodává zboží nebo poskytuje služby. U těchto transakcí nebývá problém.

Složitější je situace pokud ten, který prodává zboží nebo poskytuje služby, není tuzemskou osobou. Obecně platí, že povinnost registrovat se za plátce, a tedy platit v konečném důsledku daň, přísluší následujícím kategoriím osob v uvedeném pořadí:
1.  česká osoba povinná k dani, která přijímá plnění,
2.  česká osoba identifikovaná k dani, která přijímá plnění,
3.  nakonec osoba registrovaná v jiném státě ES a zahraniční osoba, které uskutečňují plnění v tuzemsku, a druhou stranou transakce, tedy subjektem, který přijímá zdanitelné plnění, není česká osoba výše uvedená,
4.  jen pro případ pořízení nového dopravního prostředku z jiného státu ES je osobou odvádějící DPH výjimečně český občan nepodnikatel, který plnění (nový dopravní prostředek) z jiného státu ES pořizuje.
V některých případech může nastat situace, kdy dojde k přechodu daňové povinnosti z poskytovatele na příjemce (tzv. reverse charge § 15 a 16).

Pokud zdanitelné plnění (místo zdanitelného plnění je v tuzemsku) poskytuje subjekt, který nemá sídlo, místo podnikání ani provozovnu v ČR, ve prospěch někoho, na koho místní správce daně lépe dosáhne, pak daň, v následujícím pořadí, odvádí (§ 15):
1.  plátce registrovaný v ČR,
2.  česká osoba povinná k dani,
3.  česká osoba identifikovaná k dani,
4.  není-li v transakci takovýchto výše uvedených osob, musí se zahraniční osoba zaregistrovat k dani v ČR a daň z transakce odvést,
5.  sám český občan - nepodnikatel v případě pořízení nového dopravního prostředku z jiného státu ES.


5. Osvobozené plnění
Každé pravidlo má své výjimky, proto i některá zdanitelná plnění, která podle všech kritérií podléhají dani, mohou být z působnosti daně vyňata. To proto, že je na jedné straně lze zdanit jen velmi obtížně, nebo že tu není společenský zájem, aby konkrétní plnění dani podléhalo. Jedná se o tzv. plnění osvobozená.

Osvobozená plnění lze v zásadě rozdělit na další dvě skupiny, které se nazývají osvobozené plnění s nárokem na odpočet (§ 63-71) a osvobozené plnění bez nároku na odpočet (§ 51-62):
a)  Osvobozené plnění s nárokem na odpočet je osvobození, kdy uskutečňování takových zdanitelných plnění na výstupu neovlivňuje nárok na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění a jsou tedy osvobozeny všechny stupně. Jedná se o dodání zboží do jiného členského státu ES, vývoz zboží do zahraničí, případně o vývoz služeb a o mezinárodní přepravu zboží (přeprava do třetích zemí) a osob v rámci ES a třetích zemí. Dá se říci, že tato dodání, respektive mezinárodní přepravy, jsou plně osvobozeny a stát z nich nevybere žádnou daň z přidané hodnoty. Obdobná úprava je např. v případě prodeje podniku plátci, prodeje pozemku nebo prodeje budov a staveb po uplynutí časového testu; dále v případě prodeje lodí a letadel včetně služeb jejich provozování a všech vedlejších služeb v případě, že jsou tyto dopravní prostředky používány převážně pro mezinárodní dopravu. Nakonec se jedná ještě o případy, kdy je ze třetí země do ČR dovezeno zboží pouze za tím účelem, aby se na něm provedla nějaká práce, a vrací se zpět do země původu - vývoz služeb. Například ze Švýcarska, které není členským státem ES, se dovezou skleničky, v ČR se provede broušení a vzápětí se zpětně vyvezou do Švýcarska.

b)  Vedle výše uvedených osvobozených plnění existuje skupina osvobozených plnění bez nároku na odpočet, kdy uskutečňování takových zdanitelných plnění způsobuje zánik nároku na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění, která jsou použita pro dosažení těchto osvobozených plnění. Jsou to plnění, která jsou uvedena v § 51 ZDPH. Jde o případy, kde je společenský zájem zdanitelná plnění nezatěžovat daní, anebo taková plnění, která s přihlédnutím k jejich povaze nelze dost dobře zdaňovat. Příklady: poštovní služby, rozhlasové a televizní vysílání, finanční činnosti, pojišťovací činnosti, převod a nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor, nájem dalších zařízení, výchova a vzdělávání a další.

V případě osvobození bez nároku na odpočet je od DPH osvobozena pouze hodnota přidaná posledním subjektem (ten se ekonomicky chová jako neplátce DPH). Daň z přidané hodnoty, která byla v dřívějších fázích výrobního procesu odvedena do státního rozpočtu, ve státním rozpočtu již zůstává, a to technicky vyloučením nároku na odpočet.


6. Základ daně (§ 36)
Základ daně je obecně částka, ze které se vypočítává daň, proto je její správné určení pro správné odvedení daně zásadní. Uveďme si na začátek několik základních principů, které lze vyčíst z ustanovení Šesté směrnice a českého zákona o DPH.

Základem daně je vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, vyjma daně za toto zdanitelné plnění. Základ daně je hrubá částka, která nebere v potaz případné další náklady s dodáním spojené. Základ daně je závislý na částkách skutečně přijatých, nikoliv na hodnotách zjištěných podle objektivních kritérií. V řadě států ES existuje úprava, že v případě odpisu nedobytné pohledávky je nárok na vrácení odvedené DPH, což je vlastně aplikací zásady, že zdanitelná plnění musí být za úplatu. Základ daně obsahuje daně (spotřební daň), které se váží k ceně (mimo DPH), vedlejší výdaje (poštovné, balné, doprava, atd.), případné protihodnoty a dotace, pokud jsou poskytnuty k ceně. Na druhé straně neobsahuje slevy a přefakturace nákladů odběrateli. Pro vlastní spotřebu zboží je pro základ daně použita nákupní cena zboží a pro vlastní spotřebu služeb je použita cena obvyklá na trhu.

Šestá směrnice uvádí v čl. 11, že základem daně je při dodání zboží a poskytování služeb vše, co zakládá protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat od kupujícího, zákazníka nebo třetí strany za takové dodání zboží nebo poskytnutí služby, včetně dotací přímo vázaných na cenu takového dodání zboží nebo poskytnutí služby. Na druhé straně jde tedy o náklad zákazníka/odběratele na pořízení zboží nebo služby, tedy o výše uvedenou úplatu. Taková úplata musí být vyjádřitelná v penězích, avšak její výši nechává systém DPH plně na vůli účastníků obchodní transakce. Není-li však přítomna žádná úplata ani protiplnění, pak není ani základ daně a tedy ani žádná daňová povinnost nemůže vzniknout. Dále je vyžadována přímá spojitost mezi dodáním zboží nebo služby a úplatou. Ne každá platba musí být nutně úplatou patřící do základu daně. Některé platby mohou být například darem, přefakturací nákladů u společných odběratelů služby nebo zboží.

Pro ilustraci uveďme příklad pouličního muzikanta. Mince, které tento muzikant obdrží od chodců, nejsou úplatou za jeho služby. Mezi muzikantem a procházejícími totiž nevznikla žádná dohoda. Procházející spíše dobrovolně darují muzikantovi určitý obnos, který si sami určí. Chybí tu taky přímá spojitost mezi službou (hudební produkcí) a platbou od procházejících. Ti si nevybírají, co si nechají zahrát, a muzikant sice očekává, že svým hraním něco vydělá, výši výdělku sám ovlivnit nemůže (rozsudek ESD C-16/1993 Tolsma).

Judikatura ESD dává i další příklady toho, co patří a co naopak nepatří do základu daně. Například úrok z prodlení přisouzený dodavateli proti odběrateli, který byl v prodlení s platbou za dodané zboží, do základu daně nepatří, neboť není součástí ani není nijak přímo spojen s původní zpožděnou platbou za zboží (rozsudek C-222/1981 BAZ Bausystem). Dalším příkladem jsou dárky, které dával jeden obchodní dům za přivedení nového zákazníka. ESD konstatoval, že tím, že stávající zákazník přivede nového zákazníka, poskytuje obchodnímu domu službu, za kterou dostává protiplnění v podobě dárku. Tím pádem je základ daně ve výši ceny, kterou za dárky obchodní dům zaplatil, nikoliv tedy nulová hodnota, jak by to bylo v případě skutečného daru (rozsudek C-33/1993 Empire Stores). Česká právní úprava však považuje jakékoliv bezúplatné dodání zboží za úplatné (§ 13 odst. 5 ZDPH) a je tak zřejmě v rozporu s Šestou směrnicí a je otázkou času, jak se v této oblasti bude vyvíjet judikatura.

Jak je vidět na předchozím příkladě, do základu daně spadají i protiplnění uskutečněná cele nebo částečně v poskytnutí protihodnoty.

Například při prodeji nového zboží, kdy se část ceny zaplatí současným výkupem použitého zboží a zbytek ceny se doplatí v penězích, je základem daně součet hodnoty zboží poskytnutého na protiúčet a doplatku v penězích.
V případě dovozu ze třetích zemí je základem daně cena určená pro potřeby celního řízení a obsahuje všechny daně (mimo DPH) a související náklady, pokud již nejsou obsaženy v ceně.

Systém DPH rozlišuje dva principy při určování základu daně. Jde o Brutto a Netto princip. Na Brutto princip platí vše, co je uvedeno výše, tj. že za základ daně se bere vždy cena obdržená za poskytnuté zboží nebo služby. Netto princip se používá u některých specifických zdanitelných plnění, jako je prodej použitého zboží, umění a starožitností, kdy je základem daně rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, a u služeb cestovních kanceláří, kdy je základem daně rozdíl mezi součtem cen nakoupených jednotlivých služeb cestovního ruchu a prodejní cenou výsledné cestovní služby. Základem daně je tedy tzv. marže z prodeje zboží či za kompletaci služeb.

Brutto princip spočívá v tom, že základem daně je v zásadě vždy cena za zdanitelné plnění - bez ohledu na to, zda včetně daně nebo bez daně, ale vždy cena za plnění. U přijatých zdanitelných plnění existuje obecně nárok na uplatnění odpočtu. Rozdílem je pak zdaněno, co se přidá nebo také ubere. Dá se říci, že stát je při aplikaci Brutto principu prostřednictvím daně z přidané hodnoty jakýmsi tichým společníkem každého plátce DPH. V případě, že plátce má na výstupu větší objem zdanitelných plnění než na vstupu, odvádí státu daň. Zatímco pokud má větší objem zdanitelných plnění na vstupu, vzniká nadměrný odpočet a stát vrací jako správný tichý společník plátci DPH daň, kterou si dříve zinkasoval ze zdanitelných plnění od jiných plátců v řadě výrobců - plátců DPH. Pouze při používání Brutto principu může vzniknout nadměrný odpočet, pokud je na vstupu více daně než na výstupu. Brutto princip je aplikován v naprosté většině případů.

Netto princip spočívá v tom, že základem daně je rozdíl mezi cenou nákupu a cenou prodeje a tak je zdaněna přímo a doslova přidaná hodnota. Základ daně se pak váže vždy na konkrétní plnění, a tím je buď zboží nebo služba. V tomto případě záporný základ daně systém DPH nezná a je-li takové zdanitelné plnění, například použité zboží, prodáváno se ztrátou, nebo dojde-li ke ztrátě v případě poskytování služeb cestovního ruchu, tato ztráta není z hlediska DPH zohledněna. Stát se v tomto případě nechová jako správný tichý společník, který by se podílel jak na zisku, tak na ztrátě. Na ztrátě se prostě nepodílí. Vzhledem k tomu, že zákon nezná záporný základ daně, nemůže vzniknout při uplatňování Netto principu nadměrný odpočet.


7. Nárok na odpočet (§ 72 - 79)
Nárok na odpočet lze uplatnit pouze u Brutto principu, pokud souvisí se zdanitelným plněním nebo s osvobozeným plněním, u kterého je nárok na odpočet.

Ze systému DPH vyplývá, že plátce daně má nárok na odpočet vždy, pokud má úmysl použít vstupy, tedy pořízená plnění, pro ekonomickou činnost, nejedná-li se o případy zvlášť upravené. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká v den uskutečnění zdanitelného plnění nebo dnem uskutečnění platby, a to tím dnem, který nastal dříve, takže vlastně ihned, ale v praxi k němu dojde až při podání nejbližšího přiznání k dani.

K uplatnění nároku na odpočet je daňový doklad základní podmínkou, která prokazuje, že se zdanitelné plnění uskutečnilo, uvádí se na něm i zaplacená daň, na jejíž odpočet má plátce nárok. Tato zásada byla prolomena v nedávné době rozhodnutím ESD ve věci C-90/02 Bockemühl, kde soud judikoval, že v případě zdanitelného plnění v systému reverse charge, tedy když přechází daňová povinnost z poskytovatele na příjemce, není daňový doklad nutný k uplatnění nároku na odpočet, neboť správce daně má již veškeré informace o zdanitelném plnění z daňového přiznání plátce. Mimo tuto revoluční myšlenku uvádí ESD ve svém rozsudku i další principy týkající se nároku na odpočet. Soud považuje nárok na odpočet za nedělitelnou součást systému DPH a odepření možnosti uplatnit nárok na odpočet by bylo porušením principu neutrality, jež je vlastní systému DPH. Může samozřejmě nastat i situace, kdy plátce daně použije přijaté zdanitelné plnění pro svoji ekonomickou aktivitu jen částečně. Pak mu ale vzniká povinnost tu část, kterou nepoužil pro podnikání, dodanit jako speciálně upravené zdanitelné plnění na výstupu, případně zkrátit nárok na odpočet v poměru, jak přijaté zdanitelné plnění použil.

Ze systému DPH vyplývá, že 100% odpočet daně na vstupu je možný u přijatých zdanitelných plnění, která plátce posléze použije na realizaci zdanitelných plnění, u kterých:
1)  se zdaňuje výstup,
2)  je výstup osvobozen s nárokem na odpočet (např. vývoz),
3)  je výstup mimo tuzemsko a v tuzemsku by nebyl osvobozen bez nároku na odpočet,
4)  jde o některé finanční a pojišťovací činnosti pro zahraniční osoby nebo související s vývozem zboží nebo
5)  jde o speciální vyloučená plnění (prodej podniku, restituce, reklamní předměty do 500 Kč, převod obchodního podílu, prodej vlastní pohledávky).

Nárok na odpočet daně nevzniká, pokud přijatá plnění plátce daně použije na uskutečnění plnění osvobozených bez nároku na odpočet nebo plnění, která nesouvisí s jeho ekonomickou činností. Z výše uvedeného lze odvodit dvě skupiny nároku na odpočet. Je to skupina se 100% nárokem na odpočet u zdanitelných plnění, která odpovídají výše uvedeným podmínkám a hlavně jsou použita pro uskutečňování podnikatelských aktivit plátce. Druhá skupina je skupina s 0% nárokem na odpočet, především u zdanitelných plnění, která nejsou použita pro ekonomickou činnost subjektu anebo jsou použita pro osvobozená zdanitelná plnění bez nároku na odpočet.
Třetí skupina je taková, kdy není jasné, jestli bylo použito zdanitelné plnění pro skupinu první nebo druhou, nebo je naopak jisté, že zdanitelné plnění bylo použito pro obě skupiny. Pokud přijaté plnění s ekonomickou činností nesouvisí, je třeba krátit nárok na odpočet poměrně (§ 72 odst. 5).

V případě, že se použije přijaté plnění jak pro plnění osvobozené bez nároku na odpočet, tak i pro plnění, kde nárok na odpočet je, pro zjištění míry nároku na odpočet se použije krácení koeficientem. Koeficient se zjistí tak, že příjem z plnění na výstupu, u kterého je nárok na odpočet daně, se vydělí celkovou sumou příjmů za uskutečněná plnění, tedy jak příjmy s nárokem na odpočet, tak příjmy osvobozené bez nároku na odpočet. Výsledkem je číslo menší než 1, a to je koeficient, kterým se krátí (ale prakticky násobí) nárok na odpočet z přijatých zdanitelných plnění třetí skupiny. Po krácení vyjde číslo -  částka, pro kterou je nárok na odpočet.

Technicky probíhá krácení koeficientem tak, že se měsíčně -  zálohově krátí nárok na odpočet zálohovým koeficientem zjištěným podle výsledků z předchozího kalendářního roku. Po skončení kalendářního roku se nárok na odpočet vypořádává na základě koeficientu zjištěného podle skutečnosti za uplynulý kalendářní rok.

Pro lepší ilustraci uveďme následující příklad. Představme si dům. V přízemí je prodejna potravin a v prvním patře byt, ve kterém bydlí jako nájemce provozovatel prodejny. Vlastník domu fakturuje za prodejnu, protože jde o místo k podnikání, nájem s daní. Provozovateli fakturuje vlastník domu nájem za bydlení bez daně, neboť jde o nájem osvobozený bez nároku na odpočet. Teď v případě, že vlastník nechá vymalovat prodejnu, má nárok na odpočet a může si z faktury od malíře odečíst daň. Bude-li malovat pro nájemce v bytě, pak nemá nárok na odpočet a daň bez dalšího prostřednictvím malíře zaplatí. Nechá-li si však vymalovat společné prostory domu, není jasné, jaký díl případně ke které prostoře a nárok na odpočet se bude krátit koeficientem. Je třeba dodat, že pro potřeby příkladu jsou jak malíř, tak vlastník plátci DPH.

Poznámka:
1) Systém VIES slouží také k ověřování platnosti DIČ společností se sídlem na území ES. Tuto kontrolu lze provést na internetových stánkách
http://europa.eu.int/comm/taxation_customs/vies/en/vieshome.htm.

Ing. Jiří Škampa, Jan Škampa

Zdroj: Daně, č. 7 - 8/2005, str. 2 až 10

Novinky

Zákon o obcích, 3. vydání

Zákon o obcích, 3. vydáníAutoři komentáře vytvořili publikaci, která by mohla napomoci při praktické aplikaci jednotlivých ustanovení obecního zřízení těmi, kdo s ním nejčastěji pracují, ať už jde o starosty, členy zastupitelstev, nebo úředníky obecních úřadů. Kniha ...

Cena: 640 KčKOUPIT

Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář EKZ190

Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář EKZ190Komentář poskytuje celistvý pohled na obecnou i zvláštní územní a druhovou ochranu včetně hodnocení vlivů na oblasti v soustavě Natura 2000. Vychází přitom zejména ze závěrů rozsáhlé judikatury českých soudů a také Soudního dvora EU. Zvláštní ...

Cena: 1 290 KčKOUPIT

Globální problémy profesní etiky právníků

Globální problémy profesní etiky právníkůProfesní etika právníků se někdy označuje „právo právníků“ nebo „profesní odpovědnost“. Obojí směřuje ke stejnému cíli. V každodenní praxi totiž jako právníci čelíme mnoha etickým výzvám. Profesní etika by nám měla pomoci při jejich řešení. ...

Cena: 395 KčKOUPIT

Nekalé obchodní praktiky

Nekalé obchodní praktikyMonografie přináší komplexní analýzu právní úpravy ochrany spotřebitele v oblasti nekalých obchodních praktik, tj. jak právní úpravy obsažené v českých zákonech, zejména v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tak především ve ...

Cena: 200 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.