Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Zákony  »  Sbírka zákonů

Sbírka zákonů

  • Předpis č. 211/2016 Sb., zdroj: SBÍRKA ZÁKONŮ ročník 2016, částka 81, ze dne 4. 7. 2016

211

NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 13/15 dne 31. května 2016 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu I. senátu Ústavního soudu na zrušení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení "§ 114b odst. 5") ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení a vlády České republiky jakop vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.

Odůvodnění

I. Předmět řízení před obecnými soudy

1. V řízení o ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. 1. ÚS 3263/13, se stěžovatel Ing. Vladimír Pelant domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl žalobcem podán návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení částky ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení, a to pro tvrzený nárok ze smlouvy o půjčce. Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 platební rozkaz vydán. Součástí platebního rozkazu byla výzva žalovanému (stěžovateli) k vyjádření se k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. 9. 2009. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel dne 14. 9. 2009 odpor.

3. K žalobě se stěžovatel na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 29. 10. 2009. V tomto vyjádření popřel uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a namítal rozhodné skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu s vyjádřením k obsahu žaloby stěžovatel podal k soudu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými potížemi se zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny doloženou lékařskou zprávou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2010 byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě. Obecný soud konstatoval, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě, ale nebyl v něm uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 1. 2011 procesní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že prominutí zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty pro podání vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou.

4. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Soudem prvního stupně bylo konstatováno naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu stěžovateli marně uplynula. Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze. Odvolací soud vzal za prokázané, že v době od 6. 10. 2009 dokonce soudcovské lhůty k podání vyjádření, tedy do 12. 10. 2009 (a potom i další tři dny do 15. 10. 2009), stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které nebyl schopen se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval, že zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby ve stanovené lhůtě alespoň soudu oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k podání vyjádření k žalobě) nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl k lékaři, a prostřednictvím otce mohl stěžovatel soud informovat o vzniklém onemocnění. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.

II. Argumentace stran v řízení o ústavní stížnosti

5. V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř"), neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Obecné soudy se podle stěžovatele řádně nevypořádaly ani s podanou žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě z důvodu prokázaných zdravotních potíží.

6. V ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítáno i odepření přístupu ke spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu odmítnutím stěžovatelova dovolání. Dovolací soud neodstranil vady řízení nastalé před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, neboť se k právnímu posouzení odvolacího soudu k otázce kvalifikované výzvy a vzniku fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nijak nevyslovil a ostatní námitky v dovolání nehodnotil z důvodu, že nejde o „spor o právo". Z výše uvedených důvodů stěžovatel dovozoval porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina").

7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 25.9.2014.

8. Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze po výzvě Ústavního soudu k vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností dotčených rozhodnutí.

9. Nejvyšší soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že námitky stěžovatele o nesprávném posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání shledal neopodstatněnými (a nezakládajícími přípustnost dovolání), neboť rozhodnutí nižších obecných soudů byla v souladu s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu o tom, že vydání rozsudku pro uznání brání vážný důvod toliko tehdy, byl-li oznámen soudu před uplynutím lhůty k podání vyjádření, nebo pokud nebylo možné vážný důvod soudu do uplynutí lhůty sdělit. Rozhodnutím o dovolání stěžovatele nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout, nebo pro nedůvodnost zamítnout.

10. Vedlejší účastník řízení (ve sporu žalobce) se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů a nesouhlasil s námitkami stěžovatele. Ve smyslu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu nepokládal argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost navrhoval pro nedůvodnost zamítnout.

III. Návrh senátu Ústavního soudu na zrušení právních norem

11. Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., platí, že dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava").

12. T. senát Ústavního soudu (dále též jen „navrhovatel") dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku pro nepodáni vyjádření žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně shledal i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání), a to v rozsahu označení „§ 114b odst. 5". Tento rozpor s ústavním pořádkem je dle I. senátu dán tím, že zmíněná ustanovení nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva").

13. Obě výše uvedená ustanovení byla aplikována v rozhodnutích, která byla napadena ústavní stížností. Byly tak naplněny podmínky § 78 odst. 2 zákona č.  182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb. I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 1. 6. 2015 rozhodl o přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti a plénu Ústavního soudu navrhl zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení ,,§ 114b odst. 5") ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

IV. Argumentace navrhovatele

14. Rozpor napadených ustanovení s ústavním pořádkem spatřuje navrhovatel v tom, že nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy a ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody navrhovatele pro tento závěr jsou následující.

15. Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle navrhovatele principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy („Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."). Uznání nároku v občanském soudním řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení (žalovaného), zda nárok žalobce uzná, nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku (i pro účely urychlení řízení) spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy. V této souvislosti navrhovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21.4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.), podle kterého dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fikci. Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie (svobody) vůle. „Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání." (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).

16. Fikce dispozičního úkonu vybočuje z právního řádu (v hmotněprávním i procesním rámci) a je rozporná s ústavními zásadami. Platí to tím více, pokud nastupuje i po podání odporu proti platebnímu rozkazu, který je explicitním vyjádřením nesouhlasu s vydáním napadeného rozhodnutí, a proto výrazem výslovného neuznání nároku.

17. Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Podle názoru navrhovatele je tento institut způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle. U posuzování potřebnosti právní normy se dává přednost prostředku, kterým jsou co nejméně omezovány ústavní hodnoty (základní práva a svobody). Urychlení soudního řízení, které je účelem institutu rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., by mohlo být docíleno (i v případě nečinnosti žalovaného s podáním vyjádření k žalobě) rozsudkem pro zmeškání (dále také „kontumační rozsudek").

18. Kontumačním rozsudkem by nebyla porušena autonomie vůle procesní strany a soud by mohl vykládat a aplikovat právní normu ústavně souladným způsobem. Jsou-li naplněny podmínky napadených ustanovení pro vznik fikce uznání nároku, „soud rozhodne rozsudkem pro uznání" (má tedy povinnost, nikoli možnost vydat uznávací rozsudek). U rozsudku pro zmeškání je oprávněním (diskrecí), a nikoli povinností soudu rozhodnout na návrh žalobce kontumačním rozsudkem.

19. Podle navrhovatele nelze nedostatky napadených ustanovení překonat ústavně konformní interpretací. Rozsudkem pro uznání vydávaným na základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. není dosahováno účelu civilního procesu, kterým je ochrana skutečných soukromých práv a zájmů. Urychlení řízení je tady docíleno na úkor objektivní pravdy a ústavních kautel (autonomie vůle i spravedlivého procesu). Dojde-li k fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., je civilní soud podle § 153a odst. 3 o. s. ř. povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání. Není oprávněn přihlédnout k tomu, zda nepodáním vyjádření k žalobě žalovaný zavinil či nezavinil průtahy v řízení, zda včas podal odpor nebo se k žalobě vyjádřil do doby vyhlášení rozsudku pro uznání.

V. Vyjádření účastníků řízení o kontrole norem

20. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedla, že zákonodárný sbor postupoval v souvislosti s přijímáním návrhů zákonů, kterými byl změněn občanský soudní řád, v souladu s Ústavou a právním řádem. V závěru se vyslovila, že je věcí Ústavního soudu, aby posoudil otázku namítané protiústavnosti napadených zákonných ustanovení.

21. Ve svém vyjádření Senát Parlamentu České republiky konstatoval, že obdobnou konstrukci jako ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. obsahuje rovněž § 114c odst. 6 o. s. ř. (včetně propojení s § 153a odst. 3 o. s. ř.). K napadeným právním normám Senát s odkazem na bod 38 důvodové zprávy k zákonu č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvedl, že pasivita účastníků řízení má pro civilní proces zásadní následky. Závěrem dodal, že rozhodnutí o zrušení napadených právních norem je na úvaze Ústavního soudu.

22. Vláda České republiky vstoupila do řízení u Ústavního soudu. Dle jejího vyjádření napadenou právní úpravou není omezena autonomie vůle účastníků řízení, neboť omezení dispoziční zásady nelze bez dalšího považovat za porušení autonomie vůle procesních stran. Dotčenými právními normami byl do civilního procesu zaveden prvek koncentrace řízení, který je spojen s postupem, jenž respektuje základní práva žalovaného. Prvky koncentrace řízení podporují zásadu rozhodnutí soudu při jediném jednám. Cílem je, aby se účastníkovi dostalo rozhodnutí v přiměřené době, a aby tak bylo naplněno právo na spravedlivý proces. Je nutno podotknout, že lhůta k podání vyjádření (§ 114b odst. 2 o. s. ř.), kterou je soud oprávněn stanovit i delší než podle zákona, vytváří dostatečný časový prostor pro žalovaného, aby se ve věci písemně vyjádřil. Se skutečností, že v případě nečinnosti s podáním vyjádření k žalobě dochází k fikci uznání nároku, je žalovaný srozuměn. Je výhradně na vůli žalovaného, zda splní soudem uloženou povinnost (vyjádří se podle § 114b odst. 1 o. s. ř.) a zamezí nástupu zákonné fikce, anebo bude nečinný. Vláda současně uvedla, že zákon nevyžaduje, aby žalovaný vylíčil přehled skutkových tvrzení ve vyjádření vyčerpávajícím způsobem. Kvalifikovaná výzva musí být mimoto vždy doručena do vlastních rukou a náhradní doručení je vyloučeno. Nedojde tedy k zákonem zakotvenému procesnímu následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř), aniž by měl žalovaný možnost projevit svou vůli. Vláda proto navrhla, aby Ústavní soud návrh na zrušení napadených ustanovení zamítl.

23. Veřejná ochránkyně práv zaslala dne 17. 8. 2015 Ústavnímu soudu podání, ve kterém uvedla, že práva vstupu do řízení nevyužívá.

VI. Upuštění od ústního jednání

24. Při projednání návrhu na zrušení právních norem dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že není nutno nařídit ústní jednání, neboť by nepřineslo další objasnění věci. Podle znění § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto Ústavní soud rozhodl bez konání ústního jednání.

VII. Napadené právní normy

25. Dikce ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř. v textu z doby vydání napadených soudních rozhodnutí, tj. zejména před vypuštěním závěru prvního odstavce (slov „a ve věcech uvedených v§ 120 odst. 2"), k němuž došlo v důsledku osamostatnění tzv. nesporných řízení zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 87/2015 Sb., je následující:

Ustanovení § 114b o. s. ř.

(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.

(2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.

(3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci.

(4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.

(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Ustanovení § 153a o. s. ř.

(3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

VIII. Ústavní konformita legislativního procesu

26. Napadená ustanovení byla do občanského soudního řádu vtělena zákonem č.  30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (tzv. velká novela občanského soudního řádu). Poslední věta ustanovení § 114b odst. 5, obsahující výluky ze zákonné fikce uznání, byla do citovaného ustanovení doplněna zákonem č. 7/2009  Sb. Oba právní předpisy již byly Ústavním soudem posuzovány [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)], a to se závěrem, že byly přijaty a vydány v mezích ústavně stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

IX. Dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva

27. Ústavní soud rozhodoval (a to opakovaně ve všech svých senátech) o ústavních stížnostech podaných v souvislosti s napadenými ustanoveními téměř stokrát. Z toho jen ve čtyřech případech ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. V ostatních případech ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud zpravidla posuzoval ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí pouze optikou řádné aplikace předmětných procesních norem. Opakovaně se však vyjádřil i k ústavní konformitě samotného institutu rozsudku pro uznání dle napadených ustanovení. Již v roce 2004 dospěl k tomuto závěru: „Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu [tj. § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.] nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem, a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6 OSŘ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Není proto důvodné tvrzení stěžovatele, že čl. 38 Listiny znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj. úpravu, která byla tradiční i v právním řádu předkomunistického Československa a která je i z komparativního pohledu obvyklá v právních systémech Evropy a Ameriky." [usnesení sp. zn. I. ÚS 661/03 ze dne 24. 2. 2004 (toto i všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http ://nalus. usoud. cz)].

28. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní soud ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: „Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá."

29. Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9. 2009. „Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu, lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl ... Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že zákonodárce danou proceduru neupravil zcela v souladu s civilněprocesní naukou, jak na to poukázal např. Josef Macur v článku, na který odkazuje stěžovatelka. Nicméně ani Josef Macur v onom článku nijak nezpochybňoval legitimnost sledovaného cíle ani možnost jeho legislativního řešení s procesním neúspěchem jako následkem pro nečinného účastníka řízení. S ohledem na to, že zástupce stěžovatelky je advokátem zapsaným v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory, lze pro srovnání uvést, že řešení plédované Josefem Macurem nachází svůj odraz v § 114 odst. 3-6 a § 153b odst. 2 písm. b) slovenského občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že na Slovensku požaduje zákonodárce dokonce lhůtu pro vyjádření poloviční oproti zákonodárci tuzemskému. O obou těchto řešeních lze však uvést, že jsou vpravdě dura lex, sed lex (tvrdý zákon, ale zákon in Ulp. D. 40, 9, 12, 1), vycházející ze zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in C. I. 7, 40, 1 pr. Iust), a především, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl jeho postup předvídatelný."

30. Rovněž ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. 4. 2011 připomněl „... obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva ... Procesní předpis nevylučuje jisté ztížení možnosti efektivně uplatnit námitky ve vztahu k ,materiální stránce věci', vždy však jde o pravidla (např. při koncentraci řízení) z povahy věci vyvážená jejich pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Podobný účel sleduje dotčené ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže zakotvuje fikci uznání nároku; za takové situace je na vůli účastníka, zda svým (ne)konáním vznik právní fikce umožní, či vyloučí." Respekt Ústavního soudu k výše zmíněné zásadě vigilantibus iura scripta sunt ve vztahu k napadeným ustanovením je potvrzován opakovaně a stále, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3280/11 ze dne 8. 12. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2299/14 ze dne 24. 9. 2014.

31. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP") rozhodoval o stížnosti proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. vydanému soudem České republiky pouze jedenkrát, a to v rozhodnutí ve věci Buryška proti České republice ze dne 6. 5. 2008 č. 33137/04. ESLP usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, když se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu vytknout, že si mlčení žalovaného vyložil jako souhlas s nenařízením jednání ve věci samé.

32. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dále poukázat na rozsudek ve věci Aždajič proti Slovinsku ze dne 8. 10. 2015 č. 71872/12. V tomto judikátu ESLP implicite respektoval kompetenci národních legislativ sankcionovat procesní pasivitu účastníka (dokonce i tacitní) formou rozsudku pro uznání. V zájmu dodržení zásady rovnosti „zbraní" však předvídal zachování podmínek (informovanost, reálná možnost procesní obrany), za kterých lze považovat rozsudek pro uznání za přiměřený lidskoprávním garancím Úmluvy.

X. Vlastní posouzení návrhu

33. Návrh je zejména odůvodněn tím, že napadená ustanovení nezaručují žalovanému svobodu vůle a spravedlivý proces. Vychází z toho, že uznání nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná. Uznání nároku proto dle navrhovatele nemůže být obsahem právní fikce.

34. Napadené ustanovení je však spíše nevhodně formulováno, než že by přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. „Kamenem úrazu" je formulace obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: ,,... má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; ..." Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem je totiž ztráta sporu. Jaký by byl pro žalovaného ve výsledku rozdíl, kdyby odstavec 5 naposledy citovaného ustanovení například zněl: „Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, soud žalobě vyhoví; o tomto následku musí být poučen."? Fakticky žádný. Soud by rozhodl rozsudkem ve prospěch žalobce. Pouhé nevhodné označení určitého procesního institutu a jistá „legislativní neobratnost" při jeho konstrukci však tento institut nečiní protiústavním. Pro větší důvěryhodnost rozsudku pro uznání však bude jistě namístě, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.

35. Svobodná vůle žalovaného zde není nijak omezena. Žalovaný do vlastních rukou (náhradní doručení je vyloučeno) obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit. Žalovaný tak má svobodnou vůli konat nebo nekonat.

36. Omezení autonomie vůle, na němž byl návrh vystavěn, Ústavní soud neshledal. Za této situace nebylo nutno a ostatně ani možno přistoupit k testu proporcionality. Přesto je vhodné poznamenat, že i navrhovatelem prosazovaný rozsudek pro zmeškání je vystavěn na fikci. Byť nikoli na fikci uznání nároku, ale na fikci nespornosti skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě (§ 153b odst. 1 o. s. ř). Přitom tato tvrzení nemusí být vůbec pravdivá a žalovaný je rozhodně za nesporná nepovažuje. V důsledku jeho pasivity se však nespornými stanou. Nelze přehlédnout ani to, že k vydání rozsudku pro zmeškání postačí i fikce doručení předvolání k jednání žalovanému. Žalovaný tedy o soudním řízení nemusí vůbec vědět. Naproti tomu u rozsudku pro uznání je náhradní doručení kvalifikované výzvy vyloučeno. Žalovanému tedy musela být doručena žaloba i kvalifikovaná výzva s poučením do vlastních rukou.

37. Nejpodstatnějším důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení napadených ustanovení je však možnost jejich ústavně konformního výkladu. Patnáct let rozhodují obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly vydány desítky či spíše stovky tisíc. Případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání lze napravit (a v praxi se tak i děje) v odvolacím řízení. Odvolací důvody u rozsudku pro uznání jsou sice v § 205b o. s. ř. omezeny jen na ,,... vady uvedenév § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání ...", to však k nápravě již zmíněných excesů plně postačuje. Odvolací soud totiž neposuzuje samotný předmět řízení, ale jen splnění procesních podmínek. Shledá-li, že splněny nebyly, napadený rozsudek zruší nebo rozhodne, že se nevydává. V obou případech je věc vrácena soudu prvního stupně, který pak již rozhoduje pravidelným postupem, bez fikce uznání. Toto odvolání je přípustné dokonce i u tzv. bagatelních sporů (do 10 000 Kč), kde zákon jinak odvolání nepřipouští (§ 202 odst. 2 o. s. ř). Vyloučeno není ani podání dovolání za splnění zákonných podmínek.

38. Za dobu již zmíněných patnácti let musel Ústavní soud zasáhnout pouze ve čtyřech případech, kdy obecné soudy porušily ústavně zaručená práva žalovaných. Ve všech ostatních případech Ústavní soud na postupu obecných soudů nic protiústavního neshledal. Opakovaně se (byť v senátním rozhodování) zabýval i samotnou povahou napadeného institutu a neshledal u něj důvody k pochybnostem o jeho ústavní konformitě.

39. Stranou nelze ponechat ani účel a význam napadené právní úpravy. V důvodové zprávě ze dne 16. 6. 1999 k zákonu č. 30/2000 Sb. (sněmovní tisk 257, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002), který napadený institut zavedl, je následující zdůvodnění: „Dosavadní úprava přípravy jednání je kusá a předsedu senátu náležitě nevede a v řadě případů mu ani neumožňuje připravit jednání tak kvalitně, aby o věci bylo možné rozhodnout při jediném jednání. Navrhovaná úprava směřuje k precizování postupu soudu a zavádí institut, pomocí kterého lze náležitě jednání připravit, popřípadě věc i bez projednávání rozhodnout ... Žalobce je povinen v žalobě mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti; neučiní-li tak ani na výzvu soudu podle § 43 odst. 1 a není-li možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud jeho žalobu odmítne (§ 43 odst. 2). Hmotné právo zpravidla stanoví pro uplatnění nároku u soudu lhůty, jejichž marným uplynutím se právo promlčí nebo prekluduje. Naproti tomu povinnost žalovaného se k žalobě vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit [místo výzvy podle § 114a odst. 1 písm. a) nebo jestliže žalovaný takovéto výzvě řádně a včas nevyhověl] žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil ...". Napadený institut tedy sleduje legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Cíl nesmírně významný, protože „... z hlediska očekávání daných potřebami každodenního života není důvod činit rozdíl mezi spravedlností opožděnou a spravedlností odmítnutou ..." (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, 1. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 794).

40. Bez významu jistě není ani posílení zásady rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) či řečeno slovy výše citované důvodové zprávy „odstranění disproporcí v postavení žalobce a žalovaného". Procesní strany si totiž mají být rovny nejen v právech. Při respektování odlišných rolí v řízení by měly být vyvážené i jejich povinnosti. Žalobce pod hrozbou odmítnutí žaloby musí mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř). Dále musí, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s podáním žaloby či do tří dnů od výzvy soudu. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení.

XI. Závěr

41. Ústavní soud neshledal, že by napadená ustanovení nebylo možno vyložit ústavně konformním způsobem. Neshledal ani zásah do autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně zásah do práva na spravedlivý proces navrhovatel odvíjel právě od zásahu do autonomie vůle. Ústavní soud proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu zamítl.

Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.

Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Pavel Rychetský a Kateřina Šimáčková.

E-shop

Bezkontaktní čipy a ochrana soukromí

Bezkontaktní čipy a ochrana soukromí

Eva Fialová - Nakladatelství Leges, s. r. o.

Bezkontaktní čipy RFID (Radio Frequency Identification) slouží k jedinečné identifikaci objektů na základě rádiových frekvencí, bezkontaktně a na dálku. Monografie se zabývá ochranou soukromí v aplikacích RFID. Autorka podrobně popisuje technologii RFID, podává výklad pojmu soukromí ...

Cena: 390 KčKOUPIT

Zákon o místním referendu, komentář

Zákon o místním referendu, komentář

doc. JUDr. Martin Kopecký, CSc. - Wolters Kluwer, a. s.

Postupy při vyhlašování a konání místního referenda v něčem připomínají postupy při volbách, v řadě věcí se však odlišují. Místní referenda se konají zpravidla na základě iniciativy občanů „zdola“, reprezentované přípravným výborem, a jimi prosazované názory se často odlišují od ...

Cena: 380 KčKOUPIT

Ústava České republiky, Ústavní zákon o bezpečnosti ČR, komentář

Ústava České republiky, Ústavní zákon o bezpečnosti ČR, komentář

Rychetský, Langášek, Herc, Mlsna a kolektiv - Wolters Kluwer, a. s.

Komentář představuje další titul z ediční řady Kodex. Je sepsán odborníky, na čele s dlouholetým předsedou Ústavního soudu P. Rychetským, kteří se ústavním právem dlouhodobě zabývají a mají s ním praktické ...

Cena: 2 150 KčKOUPIT

Právní předpisy

Sbírka zákonů ČR

 /
Číslo  /
Částka  /

Sbírka mezinárodních smluv

 /
Číslo  /
Částka  /

Finanční zpravodaj

 /
Číslo  /

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.