Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Aktuality

Odměna advokáta a náhrada hotových výdajů na obhajobu; Legitimní očekávání

Zdroj: Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, č. 6/2005, str. 898 až 904


k čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR
k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
k čl. 28 Listiny základních práv a svobod
k čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
k § 41 odst. 5 trestního řádu (tr. ř.)
k § 151 odst. 2 tr. ř.


I. Princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákonu, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání je integrální součástí vlády práva. Legitimní očekávání je integrální součástí ochrany majetkových práv. Pojem "majetek" může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání.

II. Účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Zde mají obhájci jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo. I z tohoto hlediska je třeba interpretovat a aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu a tyto principy je potřeba zohlednit při posuzování žádosti obviněného, jejímž cílem je pochopitelná snaha o minimalizaci nákladů na právní služby odvedené v jeho zájmu.

III. Advokáti jsou důležitými aktéry systému vlády práva, který je v důsledku vysoce ekonomicky přínosný. Státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu zastupovat obviněného, je totiž nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

(IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005)


Věc:

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. dubna 2005 ve věci ústavní stížnosti JUDr. H. H. zastoupené advokátkou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 5 To 105/2004, takto:

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 5 To 105/2004, nerespektujícím princip obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR bylo porušeno právo stěžovatelky garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze z 10. 1. 2005, sp. zn. 5 To 105/2004, se ruší.


Z odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 24. 3. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým jí jako soudem ustanovené obhájkyni nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů na obhajobu v uplatněné výši 108 175 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivou odměnu za práci zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon Ústavním soudu") a splňovala i další podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v tvrzení stěžovatelky, že vrchní soud změnou rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým jí byla jako ustanovené obhájkyni V. M. stanovena odměna a náhrada hotových výdajů (dále "odměna a náhrada") ve výši 84 500 Kč, zasáhl do její ústavně chráněné sféry. Původní návrh byl zcela zamítnut, což soud opřel o výklad ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. a § 151 odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání návrhu na stanovení odměny a náhrady počíná podle soudu běžet od právní moci rozsudku (§ 12 odst. 10 tr. ř.) bez ohledu na to, zda obhájce využil oprávnění a podal za obžalovaného dovolání, což podle stěžovatelky odporuje znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2002.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR (7 Tdo 1230/2003), jímž bylo odmítnuto (§ 265i odst. 1 písm. b/ tr. ř.) dovolání obhajovaného, bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 12. 2003. Teprve tehdy skončila její obhajovací povinnost. Byl-li návrh na přiznání odměny a náhrady podán dne 19. 10. 2004, nešlo v té době o nárok zaniklý. Při tomto výkladu by obhájce nemohl úkony vykonané dle ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. uplatnit samostatně. V daném případě vrchní soud zamítl i tento nárok.

Přiznává-li toto ustanovení obhájci oprávnění po zániku zmocnění učinit ve věci další úkony právní služby, jedná se současně o povinnost uloženou trestním řádem a zákonem o advokacii. Pokud novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. zakotvila s účinností od 1. 1. 2002 zákonnou lhůtu k uplatnění nároku, na úkony učiněné před 1. 1. 2002 by se vztahoval výklad plynoucí z trestního rozhodnutí č. 15/2001 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, dle něhož takový nárok nemohl být promlčen. Proto stěžovatelka požádala o zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 17/98, z něhož zjistil následující skutečnosti. Usnesením ze dne 25. 11. 2004 (č. l. 4127) stanovil Městský soud v Praze stěžovatelce podle ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř. odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 84 500 Kč. Šlo o odměnu za 42 úkonů ustanovené obhájkyně (učiněných od 24. 6. 1996 do 2. 4. 2003). Ke krácení došlo proto, že vykázané úkony soud rozdělil na úkony s hodnotou 800 Kč a 2000 Kč, neuznal úkon účasti v 1 hlavním líčení a na 1/2 krátil čtyři položky.

Proti tomuto usnesení brojil obhajovaný argumentující špatnou sociální situací, na níž se podle něj podílelo i přes osm let trvající trestní stíhání (srov. žádost ze dne 29. 11. 2004, č. l. 4133).

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2005 (5 To 105/2004, č. l. 4138) bylo usnesení městského soudu v neveřejném zasedání zrušeno a návrh stěžovatelky byl zamítnut. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelčin nárok zanikl dne 13. 11. 2003, kdy uplynula jednoroční prekluzívní lhůta k jeho uplatnění (§ 151 odst. 2 tr. ř.). Lhůta počala běžet právní mocí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002 (5 To 74/02, č. l. 3734), jímž zamítl odvolání obhajovaného vyhlášené ve veřejném zasedání, jehož se stěžovatelka účastnila (č. l. 3723).
Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 6. 2. 2003 (č. l. 3760). Toho dne se stěžovatelka dozvěděla, že její obhajovací povinnost skončila, na čemž dle soudu nic nemění, že za obžalovaného podala dne 2. 4. 2003 dovolání: "I když podle ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. má obhájce právo podat za obžalovaného dovolání, podání mimořádného prostředku neznamená změnu okamžiku skončení trestního stíhání." Možnost podat dovolání, žádost o milost či o odklad výkonu trestu je oprávněním obhájce, což se v dané věci projevilo tím, že městský soud nedoručoval stěžovatelce zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, který podal obhajovaný. Tak dospěl vrchní soud k závěru, že odměna a náhrada byly stanoveny v rozporu se zákonem, a proto usnesení městského soudu zrušil.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. K., který s poznámkou, že má k dispozici pouze sběrný spis, nesouhlasil s argumentací stěžovatelky a upozornil, že akceptací jejího výkladu by se úprava § 151 odst. 2 tr. ř. stala bezpředmětnou, neboť podání žádosti o milost a odklad výkonu trestu není časově omezeno.

Proto vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti (viz níže) nepovažoval Ústavní soud za nutné žádat o vyjádření obhajovaného, který při kasační povaze rozhodnutí Ústavního soudu bude moci svá práva uplatnit v dalším řízení. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, přestože usneseními sp. zn. I. ÚS 569/03 a III. ÚS 471/03 vedlo řešení skutkově obdobného problému k odmítnutí ústavní stížnosti. Tento fakt z jedné strany netvoří procesní překážku pro rozhodnutí senátní a z druhé strany problém byl dříve posuzován toliko ze zorného úhlu čl. 36 Listiny, popř. pod aspektem ochrany ústavnosti bez uvedení konkrétního základního práva.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv v "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Vrchní soud v Praze konstatoval, že podala-li stěžovatelka dovolání, využila toliko svého oprávnění, což však nemění nic na tom, že její obhajovací povinnost skončila. S tímto výkladem se nelze ztotožnit, neboť odporuje principu ochrany legitimního očekávání.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP"), která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva" a "Protokol"), vyplývá, že čl. 1 Protokolu chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv (srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int, např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: § 100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzynski proti Polsku, 34049/96: § 63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: § 129; stejně jako např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publ. pod č. 278/2004 Sb. zákonů, či ve Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - "Sb. n. u.", sv. 32, str. 331 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 173).

Pojem "majetek" může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation). S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR jsou obecné soudy povinny zohlednit i právní názor ESLP. Avšak Ústavní soud konstatuje, že princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že sociální filosofie došla k závěru, že jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákonu, je nejistá i svoboda - srov. např. Rawls, J., Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing, 1995, str. 145). Ochrana legitimního očekávání je integrální součástí vlády práva.
Trestní řád ve svém § 41 odst. 5 stanoví, že: "Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu."

Z § 12 odst. 10 tr. ř. plyne, že trestní stíhání končí právní mocí rozsudku.

Prekluzi nároku stanoví § 151 odst. 2 tr. ř., a to v této podobě: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká."

Vrchní soud konstatoval, že stěžovatelka se o skončení své obhajovací povinnosti dozvěděla v okamžiku vyhlášení usnesení, jímž nebylo vyhověno odvolání obhajovaného (13. 11. 2002). Podání dovolání soud vyložil jako realizaci oprávnění obhájce a vůbec se nevypořádal jak s tím, že obhájce jedná za klienta jako přímý zástupce, tak s tím, že trestní řád zakotvil pro dovolací řízení - narozdíl od ostatních řízení v § 41 odst. 5 tr. ř. zmíněných - obligatorní zastoupení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.), přičemž na formu a obsah dovolání klade vysoké nároky jak trestní řád (např. § 265f), tak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, čímž ve světle zákazu denegatio iustitiae "oprávnění" v určitých případech staví na roveň povinnosti.

Argumentuje-li vrchní soud tak, že 41 odst. 5 tr. ř. umožňuje žádat i o milost či o odklad výkonu trestu, což může vést k tomu, že prekluzivní lhůta prakticky neskončí, pak právě zvláštní role obhájce v dovolacím řízení toto řízení jasně odděluje od ostatních dvou typů řízení v tomto ustanovení zmíněných.

Vrchní soud, jehož názoru mohla stěžovatelka oponovat až v ústavní stížnosti, se nevypořádal s tím, zda text trestního řádu, zákona o advokacii a zavedená praxe ve svém souhrnu nečinily stěžovatelku nositelkou ústavně chráněného legitimního očekávání, že v průběhu dovolacího řízení stále trvá její obhajovací povinnost a že tedy nemůže započít běh prekluzivní lhůty, jejímž marným uplynutím zanikne nárok na protiplnění za řádně odvedené obhajovací úkony. Nutno připomenout, že jde o úkony, jejichž provedení je ve veřejném zájmu, neboť cílem trestního řízení není (pouhé) konstatování viny či neviny a případné potrestání pachatele. Účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Zde mají obhájci jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo.
I z tohoto hlediska je třeba interpretovat a aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu a tyto principy je potřeba zohlednit při posuzování žádosti obviněného, jejímž cílem je pochopitelná snaha o minimalizaci nákladů na právní služby odvedené v jeho zájmu.

Na okraj nutno konstatovat, že advokáti jsou důležitými aktéry systému vlády práva, který je v důsledku vysoce ekonomicky přínosný (srov. Posner, R., A., Economic analysis of law, 6th ed., N.Y., Aspen Publishers, 2003, str. 266-268, 541-542). Státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce, jež v určitých případech musí v zájmu fair procesu zastupovat obviněného, je totiž nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).

Stěžovatelka podala dovolání dne 2. 4. 2003 (č. l. 3889). Usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 25. 11. 2003 (7 Tdo 1230/2003, č. l. 3993) jí bylo doručeno dne 12. 12. 2003 (č. l. 4015). Ačkoliv stěžovatelka se mohla s ohledem na text § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. ř. důvodně domnívat, že její obhajovací povinnost trvala i v průběhu dovolacího řízení, vrchní soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud připomíná, že obdobným přístupem obecných soudů k prekluzi nároků vzniklých na základě provedení úkonů ustanovených obhájců se zabýval již několikrát (srov. např. nálezy ze dnů 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/04, 15. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 344/04, a 26. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 178/04, všechny veřejně dostupné pod svými sp. zn. na www.judikatura.cz - přijatý výklad akceptoval i Nejvyšší soud ČR - srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php rozsudek ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005). V těchto rozhodnutích byla s ohledem na ústavní principy zdůrazněna nutnost zužujícího výkladu a aplikace institutu prekluze, který s ohledem na závažnost svých důsledků klade vysoké nároky na jasnost a srozumitelnost právní úpravy, z níž má vyplývat zánik nároku, jenž řádně vznikl.

Tyto závěry vyslovené ve vztahu k retroaktivní aplikaci, lze plně vztáhnout i na aplikační postup, při němž stát může těžit z nejasnosti právní úpravy, kdy neučinil nic pro to, aby dopředu vyjasnil výklad právní úpravy tak, aby adresáti právních norem jednoznačně věděli, jaký následek bude mít jejich jednání, resp. nečinnost. V projednávané věci jde o ústavně chráněné právo majetkové povahy, a proto právní úprava a její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Soudní ochrana legitimního očekávání na uspokojení hmotného zájmu stojí na stejné úrovni jako právo vlastnické. Nárok plyne již z takto dovozovaného práva, neboť legitimní očekávání založená zákonem požívají stejné ochrany jako majetek sám.

Dospěje-li obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání povinností obhájce, která pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, pak vyplývá ze zákona o advokacii (č. 85/1996 Sb.) či stavovských předpisů upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává.

Tomuto výkladu nemůže bránit ani § 12 odst. 10 tr. ř., jenž váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena. Chce-li soud omezit ustanovení obhájce tak, aby se nevztahovalo na dovolací řízení, nic nebrání využití možnosti dané § 41 odst. 5 tr. ř. a ustanovení omezit. V daném případě byla stěžovatelka ustanovena dne 24. 6. 1996 (č. l. 924) tedy dlouho před tím, než bylo dovolání zakotveno do trestního řádu, což ale stěží může sloužit jako opora pro výklad zaujatý vrchním soudem.

Principy, které byly Ústavním soudem aplikovány v citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04 a IV. ÚS 178/04, nutno mutatis mutandis plně uplatnit i v nyní projednávané věci. Jestliže lze z ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. dovodit, že prekluzivní lhůta počala běh bez ohledu na to, že stěžovatelka plnila stále své povinnosti v rámci dovolacího řízení, stejně tak lze z tohoto ustanovení dovodit, že prekluzivní lhůta počala běh až skončením dovolacího řízení. V takové situaci je třeba přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na ochranu legitimního očekávání.

Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého: "... při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Jinými slovy ustanovení § 41 odst. 5 a § 151 odst. 2 tr. ř. nejsou natolik jasná, aby z nich mohl vyplynout vrchním soudem zvolený aplikační postup, který znamenal nemožnost uspokojení stěžovatelčina nároku.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona o Ústavním soudu zrušil.

 

Zdroj: Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, č. 6/2005, str. 898 až 904

Novinky

ÚZ č. 1173 - Vzorový účtový rozvrh 2017, Rozvaha a výsledovka 2017

ÚZ č. 1173 - Vzorový účtový rozvrh 2017, Rozvaha a výsledovka 2017Užitečná pomůcka pro sestavení takového účtového rozvrhu, se kterým budou minimalizovány problémy při sestavování účetní závěrky za rok 2017. V publikaci najdete syntetické účty ke směrné účtové osnově pro podnikatele včetně účtů ...

Cena: 49 KčKOUPIT

ÚZ č. 1174 - Účetnictví podnikatelů, Audit, 2017

ÚZ č. 1174 - Účetnictví podnikatelů, Audit, 2017Publikace obsahuje zejména úplné znění zákona o účetnictví novelizovaného k 1. 1. 2017 a zásadně změněný zákon o auditorech s novelou z podzimu minulého roku. Dále je zde účetní vyhláška pro podnikatele a dále 23 účetních standardů, z nichž tři ...

Cena: 87 KčKOUPIT

ÚZ č. 1175 - Účetnictví nevýdělečných organizací 2017

ÚZ č. 1175 - Účetnictví nevýdělečných organizací 2017Publikace obsahuje úplné znění zákona o účetnictví novelizovaného k 1. 1. 2017, účetní vyhlášku a účetní standardy pro na účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání, tj. politické strany, občanská sdružení, církve, ...

Cena: 69 KčKOUPIT

ÚZ č. 1176 - Účetnictví územních samosprávných celků, organizačních složek státu a příspěvkových organizací, Kontrola, 2017

ÚZ č. 1176 - Účetnictví územních samosprávných celků, organizačních složek státu a příspěvkových organizací, Kontrola, 2017Publikace obsahuje kompletní soubor právních předpisů regulujících účetnictví ÚSC, organizačních složek státu, příspěvkových organizací a dalších účetních jednotek. Od minulého vydání došlo k 1. 1. 2017 rozsáhlé novele zákona o účetnictví a ...

Cena: 179 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.