Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Zprávy

Neoprávněný zásah do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru; Vyklizení bytu

Zdroj: Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, č. 6/2005, str. 888 až 892

 

k čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
k čl. 39 Listiny základních práv a svobod
k § 249a tr. zák.
k § 676 odst. 2 obč. zák.


I. Za předpokladu, že je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, a to až do doby uplynutí soudem stanovené lhůty k vyklizení bytu, nelze bez dalšího připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. Tento náhled na danou problematiku považuje Ústavní soud za zásadní i při vědomí možného zneužití občanskoprávních institutů ochrany práv bývalého nájemce.

II. Otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Ostatně judikatura obecných soudů vždy doposud řešila ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. jen stav, kdy bývalému nájemci marně uplynula soudem stanovená lhůta k vyklizení bytu, anebo dokonce bylo již vedeno exekuční řízení.

(II. ÚS 413/04 ze dne 3. 3. 2005)


Věc:

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. P. zastoupené advokátem směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 To 35/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 16 T 24/2003, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 To 35/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 16 T 24/2003, se zrušují.


Z odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 To 35/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 16 T 24/2003. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 24/2003 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Stěžovatelka byla na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 7. 2002 trestně stíhána pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák.

Trestného činu se měla dopustit tím, že v době od 1. 1. 2002 užívala protiprávně byt, ačkoliv na základě nájemní smlouvy a ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. měla byt vyklidit do 31. 12. 2001, což neučinila.

Obžaloba skutkovou větu změnila tak, že stěžovatelka předmětný byt užívala od 1. 1. 2002 do 5. 8. 2002 a na výzvu k vyklizení nereagovala. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2003, čj. 16 T 24/2003 - 62, byla stěžovatelka uznána vinnou ve smyslu obžaloby a zato jí byl uložen peněžitý trest 10 000 Kč.
Proti trestnímu příkazu podala odpor státní zástupkyně. V řízení, které následovalo, bylo poškozenou obchodní společností K., pojišťovna, a. s., sděleno, že stěžovatelka vyklidila předmětný byt 5. 5. 2003 (č. l. 92). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2003, čj. 16 T 24/2003 - 98, byla stěžovatelka uznána vinnou ve smyslu obžaloby a za to jí byl uložen peněžitý trest 10 000 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 To 35/2004 - 112, bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 5/2002, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
K., pojišťovna, a. s., se žalobou podanou 17. 1. 2002 domáhala proti stěžovatelce vyklizení bytu. Tvrdila, že nájemní smlouva byla sjednaná na dobu určitou, a to od 1. 1. 2000 do 31.12.2000, a v důsledku aplikace § 676 odst. 2 obč. zák. byla prodloužena do 31. 12. 2001. Dopisem z 5. 12. 2001 byla stěžovatelka vyzvána k vyklizení a předání bytu ke dni skončení nájmu, což však neučinila. Stěžovatelka se bránila tím, že v bytě bydlí od roku 1994 na základě jednoročních nájemních smluv.

Podle naposledy sjednané nájemní smlouvy, skončí-li nájemní smlouva výpovědí ze strany pronajímatele z toho důvodu, že nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele, má nájemce nárok na náhradní byt. O takový případ se jednalo v daném případě. Pracovní poměr byl ukončen dohodou, ke které byla stěžovatelka vyzvána z důvodu organizačních změn u žalobce.

Dále namítla, že uzavíráním nájemních smluv vždy na jeden rok se pronajímatel vyhýbal uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou, a proto je jeho jednání v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2002, čj. 5 C 5/2002 - 16, bylo stěžovatelce uloženo vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud dovodil, že se žalobce oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva, neboť nájemní vztah k bytu skončil k 31. 12. 2001, a po tomto datu užívala stěžovatelka byt neoprávněně. Odkaz na ustanovení nájemní smlouvy ohledně bytové náhrady je zavádějící, neboť nájemní vztah nebyl ukončen výpovědí, nýbrž uplynutím doby.

Námitku rozporu s dobrými mravy neshledal Obvodní soud pro Prahu 6 oprávněnou, protože není povinností zaměstnavatele zajišťovat svým zaměstnancům bydlení, a ve sjednávání nájemního vztahu vždy na jeden rok nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy. Kratší lhůtu pro vyklizení bytu soud odůvodnil tím, že si stěžovatelka musí být vědoma neoprávněnosti užívání bytu z její strany poté, co neuposlechla výzvu k jeho vyklizení.
K odvolání stěžovatelky byl rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, čj. 58 Co 434/02 - 39, potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením soudu prvého stupně. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen 14. 3. 2003.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že neměla v úmyslu byt protiprávně užívat. Proto vedla s pronajímatelem spor a podvolila se soudnímu rozhodnutí, a v jím stanovené lhůtě byt vyklidila. Nemohla se tedy dopustit úmyslného trestného činu. Navíc se obecné soudy nezabývaly dostatečně tím, že byt užívala spolu se svými dvěma dětmi, a neměla s nimi kam odejít, a že pronajímatel obsadil předmětný byt až dva měsíce po vystěhování stěžovatelky.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka opakuje svoji obhajobu, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem byly dovozeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel, a z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu.

Dále v případech, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva.
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem.

Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich žádné možné odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 29. Praha, C. H. Beck 2003. nález č. 10, str. 69).
V posuzovaném případě se jedná o svévolnou aplikaci jednoduchého práva a ústavní stížnost je proto opodstatněná.

Zákonné ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. dává samo možnost k tomu, aby užívání bytu (či jiné věci) bez právního důvodu po skončení doby pronájmu bylo za předpokladu nečinnosti pronajímatele konvalidováno na další nájem. Zákon přitom zajišťuje ochranu vlastnického práva těm pronajímatelům, kteří jsou při vymáhání svého práva ze skončeného nájmu aktivní, a to žalobou na vyklizení. Pokud soudy v civilním řízení přiznají pronajímateli jeho právo a bývalému nájemci uloží povinnost byt vyklidit, jsou povinny k vyklizení bytu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovit minimálně patnáctidenní lhůtu. Případů, kdy je byt užíván nejprve legitimně a posléze bez právního důvodu, je mnohem více. Judikatura obecných soudů již dříve dovodila, že za určitých předpokladů lze vázat povinnost vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí v tomto směru přitom lze učinit pouze v řízení občanskoprávním a z povahy věci je vyloučeno, aby bylo o této věci rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení jako o předběžné otázce podle § 9 tr. ř.

Za předpokladu, že je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, a to až do doby uplynutí soudem stanovené lhůty k vyklizení bytu, nelze bez dalšího připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. Tento náhled na danou problematiku považuje Ústavní soud za zásadní i při vědomí možného zneužití shora uvedených občanskoprávních institutů ochrany práv bývalého nájemce.

Otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení.

Trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Ostatně judikatura obecných soudů vždy doposud řešila ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru dle § 249a tr. zák. jen stav, kdy bývalému nájemci marně uplynula soudem stanovená lhůta k vyklizení bytu, anebo dokonce bylo již vedeno exekuční řízení.

Tím, že obecné soudy nepřípustným způsobem vyložily formální stránku trestného činu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák., porušily čl. 8 odst. 2 a 39 Listiny. Posuzování materiální stránky trestného činu proto považuje Ústavní soud v tomto případě za nadbytečné.
Z takto vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a zrušit rozsudky obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


 
Zdroj: Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, č. 6/2005, str. 888 až 892

Novinky

Zákon o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství. Komentář

Zákon o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství. Komentář Zákon o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství je dlouhodobě opomíjeným právním předpisem v oblasti organizace soudů a státních zastupitelství. Tento komentář se snaží tuto mezeru vyplnit a podat praktický ...

Cena: 209 KčKOUPIT

ÚZ č. 1197 - Energetika

ÚZ č. 1197 - EnergetikaPublikace obsahuje tři nosné zákony z oblasti energetiky – energetický zákon, zákon o hospodaření energií a zákon o podporovaných zdrojích energie; k těmto zákonům, z nichž některé byly od minulého vydání změněny, jsou v publikaci zařazeny ...

Cena: 289 KčKOUPIT

Účetnictví školské příspěvkové organizace, 2. vydání

Účetnictví školské příspěvkové organizace, 2. vydáníNabízíme aktualizované vydání publikace „Účetnictví školské příspěvkové organizace“, kterou naše nakladatelství vydalo v březnu 2015. Obsah původní publikace je aktualizován na právní stav března 2017 a je dále doplněn o řešení některých nových ...

Cena: 398 KčKOUPIT

Cizí měny a kurzové rozdíly v podvojném účetnictví – výklad a řešené příklady 2017

Cizí měny a kurzové rozdíly v podvojném účetnictví – výklad a řešené příklady 2017Publikace se věnuje účtování cizích měn v účetnictví podnikatelů a nestátních neziskových organizací a je vlastně jedinou ucelenou knihou, která pro nestátní neziskové organizace tuto problematiku řeší. Velké množství praktických příkladů ...

Cena: 379 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.