Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Zprávy

Náhrada škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání (2.)

Zdroj: Mzdová účetní, č. 10/2005, str. 18 až 24, autor: JUDr. Pavla Hloušková

 

Pokračování 1. části.

- 2. část -


Pro poškozené tedy v současné době platí dva režimy výpočtu:
1. režim podle právní úpravy platné do 1. června 1994, který vychází z limitovaného průměrného výdělku, do kterého se náhrada doplácí, a invalidního důchodu přiznaného v době nároku,
2.  režim podle právní úpravy platné po 31. květnu 1994, který vychází z nelimitovaného průměrného výdělku a invalidního důchodu skutečně pobíraného po všech zvýšeních.

Pobírá-li poškozený zaměstnanec z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidní nebo částečný invalidní důchod, odečte se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od tohoto důchodu částka 220 Kč. Důvodem je skutečnost, že tato částka - dříve tzv. státní vyrovnávací příspěvek - byla poškozeným vyplácena k důchodu, ale při výpočtu náhrady se nezohledňovala. Zákon č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznaných v roce 1994 a v roce 1995, ve znění pozdějších předpisů, změnil konstrukci vyplácených důchodů, a poskytování státního vyrovnávacího příspěvku zrušil, resp. tento příspěvek se stal součástí důchodu. Aby nedošlo k poškození zaměstnanců tím, že by se jim poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku fakticky o částku 220 Kč snížila (zohledňuje se důchod skutečně pobíraný), stanovil § 14 výše uvedeného zákona, že pro účely výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku práce se ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. prosince 1994 od invalidního nebo částečného invalidního důchodu odečte částka 220 Kč. To platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. prosincem 1994. Dne 1. ledna 1995 nabyl účinnosti zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem byl zrušen zákon č. 183/1994 Sb., avšak s výjimkou dotyčného § 14, který upravuje odečet částky 220 Kč. Důvodem pro ponechání tohoto ustanovení v platnosti bylo zohlednění situace poškozených, u kterých by v důsledku změny právního předpisu došlo ke snížení pobírané náhrady za ztrátu na výdělku.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se poskytuje zaměstnanci v zásadě do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let. Tato věková hranice byla s účinností od 1. ledna 1989 právním předpisem stanovena na základě soudní praxe, která vycházela z toho, že do tohoto věku zaměstnanci obvykle pracují. Existují však situace, které nejsou výslovně zákoníkem práce upraveny, kdy nárok na tuto náhradu zanikne dříve, než zaměstnanec výše uvedený věk dovrší. Jde o případ, kdy zaměstnanec při dovršení důchodového věku požádá o přiznání starobního důchodu nebo mimořádného starobního důchodu. Vzhledem k tomu, že poškozený nemá právní povinnost o přiznání starobního důchodu nebo mimořádného starobního důchodu požádat, a vznik nároku na tyto druhy důchodů ani není důvodem, pro který by zaměstnavatel mohl se zaměstnancem skončit pracovní poměr, pak jestliže se poškozený zaměstnanec rozhodne možnosti pobírání starobního důchodu nebo mimořádného starobního důchodu využít a ten je mu přiznán, bude napříště zdrojem jeho příjmu již tento důchod, nikoliv výdělek. Důvody, pro něž se poškozený rozhodl požádat o přiznání starobního nebo mimořádného starobního důchodu jsou v tomto případě nerozhodné. Nemá-li být zdrojem příjmu poškozeného napříště výdělek, ale přiznaný důchod, pak zde není dán důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku, neboť poškozený žádný výdělek nemá.

Vzhledem k tomu, že u pracujících občanů dochází průběžně ke zvýšení jejich výdělků, je třeba i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která je poskytována poškozeným z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, po celou dobu trvání nároku přiměřeně zvyšovat. Možnost zvyšování je upravena ve zmocňovacím ustanovení § 202 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši i způsob poskytované náhrady. Na základě tohoto zmocnění jsou v posledních letech pravidelně vydávána nařízení vlády, která náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti o stanovená procenta zvyšují.

Přehled právních předpisů, kterými byla náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti oposud zvýšena


Nařízení vlády č. 138/1976 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro výpočet náhrady o 2 % za každý kalendářní rok následující po vzniku nároku na náhradu, pro období do 31. prosince 1971.

Nařízení vlády č. 60/1982 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro výpočet náhrady o 2 % za každý kalendářní rok následující po vzniku nároku na náhradu, pro období od 1. ledna 1972 do 31. prosince 1980.

Zákon č. 297/1991 Sb.
stanovil zvýšení průměrného měsíčního výdělku rozhodného pro výpočet náhrady o 2 % za každý kalendářní rok následující po vzniku nároku na náhradu, pro období do 31. prosince 1989, dále pak o 5 % za rok 1990 a o 5 % za 1. pololetí roku 1991. Zvýšená náhrada přísluší od 1. července 1991.

Nařízení vlády č. 191/1993 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného čistého výdělku před vznikem škody, zvýšeného podle dřívějších předpisů, o 18,5 % za 2. pololetí roku 1991, o 5 % za 1. pololetí roku 1992, o 20 % za 2. pololetí 1992 a o 10 % za 1. pololetí roku 1993, a to od 1. července 1993. Pokud zaměstnanci vznikl nárok na zvýšení za celou dobu, kterou zohledňovalo toto nařízení vlády, procenta za jednotlivá čtvrtletí se sečetla a o celkový součet, tedy o 53,5 %, se zvýšil průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady, eventuál­ně již zvýšený podle předchozích předpisů.
V této souvislosti je nutno upozornit, že limity, které byly až do novely zákoníku práce uplatňovány a o kterých bylo zmiňováno výše, se uplatnily až po provedeném zvýšení průměrného výdělku.

Nařízení vlády č. 263/1994 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného čistého (hrubého) výdělku před vznikem škody, zvýšeného podle dřívějších předpisů, o 30 %, a to s účinností od 1. prosince 1994. Tento právní předpis poprvé stanovil minimální částku, o kterou se zvýšení provede, a maximální výši průměrného výdělku, do kterého lze zvýšení provést. Tyto minimální a maximální částky byly rozdílné podle toho, zda náhrada za ztrátu na výdělku příslušela poškozeným již před 1. lednem 1993, kdy se při výpočtu vycházelo z čistých výdělků nebo po 31. prosinci 1992, kdy se vychází z výdělků hrubých. Minimální částky, o které se zvýšení provedlo, činily 1 100 Kč čistého, resp. 1 320 Kč hrubého. Maximální částky, do kterých se průměrný výdělek zvyšoval, činily 10 830 Kč v případě, že se zvyšoval průměrný čistý výdělek, resp. 13 000 Kč v případě, že se zvyšoval průměrný hrubý výdělek.

Nařízení vlády č. 291/1995 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného čistého (hrubého) výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle dřívějších předpisů, o 14,5 %, a to s účinností od 1. prosince 1995. I toto nařízení vlády stanovilo minimální částky, o které se zvýšení provede, a maximální částky, do kterých může být zvýšení provedeno, a to opět v čistých a hrubých částkách, které činily minimálně 530 Kč čistého, resp. 640 Kč hrubého, a zvýšení maximálně do částky 19 000 Kč v případě, že se zvyšoval průměrný čistý výdělek, resp. 22 840 Kč v případě, že se zvyšoval průměrný hrubý výdělek.

Nařízení vlády č. 298/1996 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného čistého (hrubého) výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, o 15 %, a to s účinností od 1. prosince 1996. Princip horních limitů a minimálních částek zůstal zachován i v tomto právním předpise. Minimální částka, o kterou se zvýšení provede, byla v tomto nařízení vlády stanovena na 620 Kč čistého, resp. 750 Kč hrubého, maximální zvýšení se provedlo jen do částky 22 800 Kč čistého, resp. 27 360 Kč hrubého. Toto nařízení vlády, na rozdíl od předchozích, obsahuje i úpravu náhrady za ztrátu na výdělku podle občanskoprávních předpisů. Důvodem sloučení obou úprav do jednoho právního předpisu bylo zejména jejich zpřehlednění pro poškozené. Jde však o dvě zcela samostatné kategorie náhrad škod, což také vyplývá z jejich členění do samostatných částí.

Nařízení vlády č. 318/1997 Sb.
stanovilo zvýšení průměrného čistého (hrubého) výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, o 10 %, nejméně však o 620 Kč čistého, resp. 750 Kč hrubého a maximálně do částky 22 800 Kč čistého, resp. 27 360 Kč hrubého. Zvýšená náhrada přísluší poškozeným od 1. prosince 1997. Tak jako předchozí právní úprava i toto nařízení vlády upravuje zvýšení podle pracovněprávních i občanskoprávních předpisů.

Podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb.
se zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, provede o 9 %. Toto nařízení vlády již nestanoví ani minimální částky, o které se zvýšení provede, ani maximální částky, do kterých může být zvýšení provedeno. Stejná zůstává situace v tom, že se opět zvyšuje náhrada za ztrátu na výdělku příslušející podle pracovněprávních i občanskoprávních předpisů. Zvýšená náhrada přísluší od 1. prosince 1998.

Nařízením vlády č. 283/1999 Sb.
se zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, provede o 8,5 %. Zvýšení se týká opět náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příslušejících podle pracovněprávních předpisů i občanskoprávních předpisů. Zvýšená náhrada přísluší poškozeným od 1. prosince 1999.

Nařízením vlády č. 18/2001 Sb.
se zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, provede o 6 %, a to s tím, že zvýšená náhrada příslušející podle pracovněprávních i občanskoprávních předpisů přísluší poškozeným od 1. prosince 2000.

Nařízením vlády č. 464/2001 Sb.
se zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, provede o 4,6 %. Zvýšená náhrada příslušející podle pracovněprávních i občanskoprávních předpisů podle tohoto nařízení přísluší poškozeným od 1. prosince 2001.

Nařízením vlády č. 60/2003 Sb.
se od 1. ledna 2003 provedlo zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích předpisů, o pevnou částku 450 Kč. Jedná se opět o zvýšení náhrad za ztrátu na výdělku, které příslušejí podle pracovněprávních i občanskoprávních předpisů.

Nařízením vlády č. 482/2003 Sb.
došlo ke zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, zvýšeného podle předchozích pracovněprávních i občanskoprávních předpisů, o 2,5 %, a to od 1. ledna 2004.

Nařízení vlády č. 67/2005 Sb.
je zatím posledním nařízením, kterým byl od 1. února 2005 zvýšen průměrný výdělek před vznikem škody, zvýšený podle předchozích předpisů, o 5,4 %. Toto nařízení vlády rovněž poprvé zvyšuje nejen náhradu za ztrátu na výdělku příslušející podle pracovněprávních a občanskoprávních předpisů, ale rovněž i náhradu nákladů na výživu pozůstalých příslušející podle pracovněprávních předpisů, a to od stejného data a o stejná procenta.
Valorizace (zvyšování) průměrného výdělku, do kterého je zaměstnavatel povinen doplácet poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se tedy provádí na základě právního předpisu, nikoliv na základě vlastního uvážení zaměstnavatele např. podle toho, jak vzrostla průměrná mzda ostatních zaměstnanců v dané organizaci.

V souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohou zaměstnanci vzniknout i další nároky, kterými jsou nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a nárok na náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhradu věcné škody.

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění je v zákoníku práce upravena jen rámcově s tím, že podrobnosti jsou upraveny ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, která nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění lze poskytnout zaměstnanci jen za splnění podmínek stanovených citovanou vyhláškou č. 440/2001 Sb. Z charakteru škody na zdraví vzniká někdy pouze nárok na náhradu za bolest, někdy i nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Náhrada za bolest se zpravidla poskytuje po skončení léčení, zatímco náhrada za ztížení společenského uplatnění tehdy, kdy ublížení na zdraví způsobené následkem pracovního úrazu nebo nemocí z povolání zanechá na poškozeném zaměstnanci nepříznivé následky, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění se provádí na základě lékařského posudku, o který může požádat jak poškozený zaměstnanec, tak fyzická nebo právnická osoba, která za škodu na zdraví odpovídá. Podle výše uvedené vyhlášky činí hodnota jednoho bodu 120 Kč. Celková výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění, která byla předchozí právní úpravou stanovena, v nové vyhlášce stanovena není.

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, na kterou vznikl zaměstnanci nárok následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytuje jednorázově a náleží výlučně poškozenému zaměstnanci. Jde o jeho osobní nárok, který podle § 260 odst. 1 zákoníku práce smrtí zaměstnance zaniká bez ohledu na to, zda poškozený zaměstnanec nárok ještě za svého života uplatnil. Pokud tedy nebyla zaměstnanci náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění vyplacena za jeho života, nepřechází nárok na dědice, přestože byl postiženým zaměstnancem nárok uplatněn.

Dalším druhem náhrady škody je náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Jak již ze samotného názvu vyplývá, v zásadě jde o náklady, které poškozenému zaměstnanci vznikají v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. V praxi se tedy bude jednat o náklady na léky, které nejsou plně hrazeny zdravotní pojišťovnou a které jsou na základě lékařského vyjádření nezbytné k léčení poškozeného, dále pak náklady, které poškozený zaměstnanec musí vynaložit např. na zaplacení osoby, která se o něho stará, protože vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se neobejde bez cizí pomoci, dále se může jednat o náklady spojené s dodržováním diety, která je podmínkou úspěšného léčení zaměstnance, apod. Je pochopitelné, že v případě diety nebude možné hradit všechny výdaje, které jsou s jejím dodržováním spojeny, ale jen rozdíl mezi obvyklými náklady, které zaměstnanec na stravu vynaložil před vznikem škody, a náklady, které vynakládá, když dodržuje dietu. Za náklady spojené s léčením je možno také považovat náklady na cestovné, které vznikají jak poškozenému zaměstnanci, tak i jeho rodinným příslušníkům např. v souvislosti s návštěvami postiženého zaměstnance v nemocnici nebo léčebném zařízení.

Posledním typem náhrady škody je náhrada věcné škody. Jde o škodu, která jednak vznikne zaměstnanci, jak již z jejího názvu vyplývá, na věcech jako je oděv, obuv, zavazadla, hodinky, ale i auta, motorky nebo kola, pokud byly se souhlasem zaměstnavatele použity jako dopravní prostředek na pracovní cestě. Věcnou škodou můžeme rovněž rozumět i škodu spočívající v nákladech, které musí zaměstnanec vynaložit např. na údržbu domácnosti v souvislosti s tím, že práce, které jsou nezbytné a které do doby, než mu vznikla škoda na zdraví, běžně konal a nyní je nemůže bez cizí pomoci vykonávat. Zaměstnanec musí, tak jako v případě nároku na náhradu nákladů spojených s léčením, prokázat, že mu tento druh nákladů v souvislosti se škodou na zdraví vznikl. Při určení výše škody na věcech se vychází z ceny věci v době poškození, samozřejmě s přihlédnutím k běžnému opotřebení. Jak již bylo zmíněno, pokud zaměstnanec uplatňuje nárok na věcnou škodu spočívající ve zvýšených nákladech, musí prokázat, že tyto náklady vynaložil v souvislosti se škodou na zdraví. Na zaměstnavateli nelze požadovat, aby hradil náklady, které zaměstnanec vynakládal i před vznikem škody.

Dojde-li k situaci, že zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemře, pak je zaměstnavatel povinen poskytovat v rozsahu své odpovědnosti:
a)  náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b)  náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
c)  náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d)  jednorázové odškodnění pozůstalých,
e)  náhradu věcné škody.

Ad a) a e) O náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a o náhradě věcné škody platí v zásadě to, co bylo popsáno výše.

Ad b) Specifickým typem náhrady v případě smrti zaměstnance je náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem. Pro tento typ náhrady škody, tak jako u náhrady nákladů spojených s léčením platí, že i tyto náklady se podle § 198 zákoníku práce hradí tomu, kdo je vynaložil. Podle § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, jsou přiměřené náklady spojené s pohřbem, zejména náklady účtované pohřebním ústavem, hřbitovní poplatky, cestovní výlohy, náklady na zřízení pomníku nebo desky a úpravu hrobu a dále jedna třetina přiměřených nákladů na smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se hradí jen nejbližším příslušníkům rodiny a domácnosti zemřelého. Náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí přesáhnout částku 10 000 Kč. Od nákladů spojených s pohřbem se odečítá pohřebné poskytované podle předpisů o nemocenském pojištění (zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). V současné době je výše pohřebného stanovena částkou 5 000 Kč.

Ad c) a d) Druhy náhrad, které přísluší v souvislosti se smrtí zaměstnance, uzavírá náhrada nákladů na výživu pozůstalých a jednorázové odškodnění pozůstalých. Výše jednorázového odškodnění pozůstalých je obligatorně upravena právním předpisem (§ 200 zákoníku práce). Podle tohoto ustanovení přísluší odškodnění manželu a dítěti, které má nárok na sirotčí důchod. Manželu ve výši 50 000 Kč, dítěti ve výši 80 000 Kč. V odůvodněných případech lze poskytnout i jednorázové odškodnění rodičům zemřelého, a to v úhrnné výši 50 000 Kč. Tyto částky mohou být zvýšeny v případě, že tak bylo sjednáno v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpise zaměstnavatele.

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší těm pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Jde zpravidla o dlouhodobý nárok, který se uspokojuje dílčími měsíčními plněními. Při výpočtu této náhrady však dochází k problémům, neboť způsob výpočtu není právními předpisy upraven. Soudní judikatura se ustálila na názoru, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je nutno určit rozsahem výživného, které náleží oprávněné osobě podle zákona o rodině. Pro určení výše nároku je pak rozhodující průměrný výdělek zemřelého a výše důchodů, které byly přiznány pozůstalým v souvislosti se smrtí v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, tedy vdovský nebo vdovecký a sirotčí důchod. U průměrného výdělku jde o výdělek z rozhodného období před vznikem nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých trvá jen do doby, kdy měl poškozený dosáhnout věku 65 let. To neplatí pro případy, kdy je náhrada nákladů na výživu pozůstalých poskytována po zemřelém, který by dovršil věk 65 let před 1. lednem 1989, tedy v době, kdy poskytování náhrady nebylo ještě omezeno věkovou hranicí.

Závěrem je vhodné zmínit se ještě o dvou institutech, které s odškodňováním pracovních úrazů a nemocí z povolání bezesporu souvisí. Jedná se o náhradu za ztrátu na důchodu a zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

Náhrada za ztrátu na důchodu byla až do konce roku 1988 součástí odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Jejím účelem bylo nahradit poškozenému zaměstnanci ztrátu, která mu vznikala v souvislosti s tím, že mu byl důchod vyměřen z nižšího základu, neboť se mu poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku do tohoto základu nezapočítávala. Náhrada za ztrátu na důchodu tedy tvořila rozdíl mezi výší poskytovaného důchodu a výší důchodu, který by zaměstnanci náležel, kdyby k pracovnímu úrazu nebo nemoci z povolání nedošlo. Zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, byla s účinností od 1. ledna 1989 tato náhrada škody ze zákoníku práce vypuštěna, neboť podle nových předpisů o sociálním zabezpečení (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) se u důchodů přiznaných po 31. prosinci 1988 začala náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zahrnovat do průměrného výdělku rozhodného pro výpočet důchodu. Výslovně je tedy v současné době v § 195a zákoníku práce stanoveno, že škodou podle tohoto zákoníku není případná ztráta na důchodu. Nároky na tuto náhradu, které vznikly do 1. ledna 1989, byly podle přechodného ustanovení Čl. II odst. 8 již výše zmíněného zákona č. 188/1988 Sb. zachovány. To znamená, že se v některých případech náhrada za ztrátu na důchodu vyplácí dodnes a bude se poškozeným vyplácet až do jejich smrti, neboť pro tuto náhradu škody neplatil věkový limit. V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že pokud poškozenému trvá nárok na náhradu za ztrátu na důchodu, je zaměstnavatel povinen ji vyplácet, nikoliv však valorizovat.

K otázce zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je třeba poznamenat, že jde o pojištění zaměstnavatele, které bylo zakotveno do zákoníku práce s účinností od 1. ledna 1993. Protože se jedná o zákonné pojištění, vzniká toto pojištění bez uzavření pojistné smlouvy a ani jeho neplacení zaměstnavatelem u příslušné pojišťovny nemá vliv na nárok poškozeného zaměstnance.

Výše uvedené pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je upraveno v § 205d zákoníku práce, podle kterého je každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěn. Pojištění se tedy vztahuje na všechny fyzické a právnické osoby, tuzemské i cizozemské, které zaměstnávají v České republice fyzické osoby podle zákoníku práce. Výjimku tvoří organizační složky státu. Ve výše uvedeném ustanovení jsou rovněž zakotveny subjekty, které toto pojištění realizují. Jsou to jednak Česká pojišťovna, a.s., u které jsou pojištěni zaměstnavatelé, kteří s ní měli sjednáno pojištění ke 31. prosinci 1992, a Kooperativa, pojišťovna, a.s., pro ostatní zaměstnavatele.

Podmínky a sazby zákonného pojištění jsou upraveny ve vyhlášce č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška upravuje podmínky pojištění, vztah mezi příslušnou pojišťovnou a zaměstnavatelem, způsob výpočtu a placení pojistného včetně jeho možného zvýšení v případě, nebylo-li zaplaceno zaměstnavatelem řádně a včas, a rovněž i sazby pojistného podle převažující činnosti vykonávané organizací, které je zaměstnavatel povinen příslušné pojišťovně odvádět.


JUDr. Pavla Hloušková

Zdroj: Mzdová účetní, č. 10/2005, str. 18 až 24

Novinky

Abeceda účetnictví pro některé vybrané účetní jednotky 2017/2018 – organizační složky státu státní fondy, územní samosprávné celky, dobrovolné svazky obcí, Regionální rady regionů soudržnosti, příspěvkové organizace

Abeceda účetnictví pro některé vybrané účetní jednotky 2017/2018 – organizační složky státu státní fondy, územní samosprávné celky, dobrovolné svazky obcí, Regionální rady regionů soudržnosti, příspěvkové organizace Vydání této publikace ovlivnilo Usnesení vlády č. 921 ze dne 22. 12. 2010, ve kterém vláda schválila mimo jiné i způsob naplnění základních principů vzniku účetnictví státu. Podrobněji k obsahu „Modernizace“ účetnictví některých vybraných ...

Cena: 649 KčKOUPIT

DPH u intrakomunitárních dodávek a dovozu a vývozu zboží, 7. vydání

DPH u intrakomunitárních dodávek a dovozu a vývozu zboží, 7. vydání Jedná se o další doplněné a aktualizované vydání velmi žádané publikace, která zachycuje praktické postupy při uplatňování DPH v oblasti jak pořízení zboží z jiného členského státu a dovozu zboží ze třetích zemí, tak i v oblasti dodání zboží do ...

Cena: 648 KčKOUPIT

ÚZ č. 1202 - Správní řád, Soudní řád správní, Přestupky

ÚZ č. 1202 - Správní řád, Soudní řád správní, PřestupkyV oblasti přestupků došlo od 1. července 2017 k zásadním změnám – dosavadní zákon o přestupcích byl zrušen a nahrazen zcela novou právní úpravou obsaženou v zákonu o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a dále v novém zákonu o některých ...

Cena: 75 KčKOUPIT

DPH 2017 - výklad s příklady

DPH 2017 - výklad s příklady Ve 13. vydání této časem a praxí prověřené publikace naleznete výklad všech paragrafů zákona o DPH se zvýrazněním všech novel, včetně té poslední od 1. 7. 2017. Publikaci využijete vy všichni, kteří se v praxi setkáváte s DPH. Nechybí v ní ani ...

Cena: 339 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.