Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Zprávy

K problematice vymezení některých zákonných znaků trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona

Zdroj: Trestní právo č. 3/2005, str. 5 až 16, autor: JUDr. Václav Průcha

 

OBSAH:

I. Úvod

Skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), byla do tohoto zákona zařazena v rámci jedné z jeho stěžejních novelizací provedených po roce 1989 - zákonem č. 557/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, a to spolu s dalšími skutkovými podstatami trestných činů běžně označovaných jako tzv. úpadkové trestné činy nebo také tzv. úpadkové delikty. Zákon č. 557/1991 Sb. nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992. Z pohledu systematiky zvláštní části trestního zákona je skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele včleněna do hlavy IX. nesoucí název Trestné činy proti majetku.

Trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona spáchá: "Kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele." Základními pojmovými znaky tohoto trestného činu jsou jednak "neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky" a jednak "zvýhodnění některého z dlužníkových věřitelů formou jeho, byť jen částečného, přednostního uspokojení". Význam prvního pojmového znaku spočívá v tom, že vymezuje okruh situací, za nichž může být trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona dlužníkem spáchán, zatímco význam druhého pojmového znaku je dán tím, že vymezuje způsob, jímž může být tento trestný čin spáchán.

Zákonné ustanovení § 256a trestního zákona navzdory své dnes již třináctileté existenci bohužel dosud v praxi není interpretováno a aplikováno jednotně, k čemuž nemálo přispívá i poměrně chudá judikatura k danému tématu. Relativně nevýrazný počet soudních rozhodnutí judikatorního významu vážících se k uvedené problematice je zapříčiněn především poměrně omezeným stíháním těchto trestných činů v praxi. Pokud jde o rovinu doktrinální, ani zde v současné době není k dispozici dostatek samostatných a navzájem nezávislých pramenů, které by některé problematické aspekty této trestněprávní úpravy jednoznačně a přesvědčivě osvětlily. Vyvolá-li proto tento článek širší diskusi na dané téma, jež by případně vyústila v konkrétní a dostatečně přesvědčivé závěry, bude to podle mého názoru nepochybně přínosem nejen pro trestněprávní teorii, ale především, a to považuji za důležité, pro samotnou právní praxi.

Cílem mého příspěvku rozhodně nemá být předložení komplexní analýzy platné právní úpravy trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona či vyčerpávajícího komentáře k citovanému zákonnému ustanovení, nýbrž celý tento článek je věnován toliko analýze obsahu a vymezení rozsahu oněch dvou výše zmíněných pojmových znaků trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona, tj. pojmového znaku "neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky" a pojmového znaku "zvýhodnění některého z dlužníkových věřitelů formou jeho, byť jen částečného, přednostního uspokojení".1)


II. Neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky

Podle komentáře k trestnímu zákonu: "Trestní zákon blíže nedefinuje uvedený stav neschopnosti plnit splatné závazky, proto bude třeba vycházet z toho, jak takový stav charakterizuje zákon o konkursu a vyrovnání, který je základní normou tzv. úpadkového práva (srov. § 1 odst. 1 ZKV), když trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a patří právě mezi delikty úpadkové."2) Mimoto se na jiných místech téhož pramene uvádí: "Neschopnost plnit splatné závazky (insolvence) spočívá v tom, že dlužník nemá dostatek peněžních prostředků k tomu, aby své závazky plnil. Nejde o ochotu či neochotu dlužníka, ale o jeho objektivní schopnost platit splatné pohledávky věřitelů",3) přičemž: "Pokud jde o neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky, ustanovení § 256a nevyžaduje dlouhodobější stav, přesto bude třeba vycházet z ustanovení § 1 odst. 2 KV, které předpokládá platební neschopnost po delší dobu, aby nebyla zbytečně kriminalizována jen přechodná insolvence."4) Podle komentáře k trestnímu zákonu: "Ustanovení § 256a ovšem nedopadá na stav předlužení dlužníka, byť i ten je důvodem ke konkursnímu či vyrovnacímu řízení, jde-li o právnickou osobu nebo o fyzickou osobu, která je podnikatelem (§ 1 odst. 3 ZKV)."5)

S tímto právním názorem obsaženým v komentáři k trestnímu zákonu6) se v současné době lze setkat i v odborných publikacích věnovaných problematice hospodářské kriminality (srov. např. Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I., Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, zejména str. 507 až 508) a některých odborných článcích (srov. např. Sovák, Z., Nedorost, L., Knapilová, A., Zvýhodňování věřitele. Trestní právo, č. 4, ročník 8, 2003, str. 17 až 21). Stejný právní názor, jaký razí trestněprávní doktrína, zastává i přinejmenším část právní praxe, čehož důkazem mohou být některá rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.7)

Pro zmíněný právní názor je příznačné, že pod režim ustanovení § 256a trestního zákona subsumuje výhradně stav insolvence, ovšem ne jakékoliv insolvence, ale pouze insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZKV"). Proto bude vhodné v první řadě ozřejmit povahu a význam ustanovení § 1 odst. 2 ZKV v kontextu celého zákona o konkursu a vyrovnání. Podle § 1 odst. 2 ZKV: "Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky." Toto ustanovení vymezující jednu z forem úpadku podle zákona o konkursu a vyrovnání bezprostředně navazuje na ustanovení § 1 odst. 1 ZKV, které definuje účel zákona o konkursu a vyrovnání tak, že jím "je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku". Ovšem forma úpadku upravená v ustanovení § 1 odst. 2 ZKV, která se běžně označuje jako insolvence, není formou výlučnou. Úpadek ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV totiž může vykazovat také formu předlužení, a to za splnění podmínek upravených v ustanovení § 1 odst. 3 ZKV. Podle § 1 odst. 3 ZKV "fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat".

Existence úpadku ve formě insolvence podle § 1 odst. 2 ZKV či úpadku ve formě předlužení ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV je důvodem pro aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání, neboť účelem tohoto zákona je dosáhnout uspořádání majetkových poměrů dlužníka v případě jeho úpadku (srov. § 1 odst. 1 ZKV). Nicméně z vymezení úpadku ve formě předlužení podle § 1 odst. 3 ZKV vyplývá, že v intencích zákona o konkursu a vyrovnání nelze hovořit o předlužení ve vztahu k fyzické osobě, která neprovozuje podnikatelskou činnost, třebaže i takováto fyzická osoba se může dostat do reálného ekonomického stavu, kdy objem jejích pasiv bude (třeba i dlouhodobě) převyšovat objem jejích aktiv (blíže srov. výklad v části III. tohoto příspěvku, označené jako Zvýhodnění věřitele). Mimo tuto restrikci, pokud jde o použitelnost ustanovení § 1 odst. 3 ZKV, je na místě zmínit i ustanovení § 1a ZKV, jež za určitých podmínek vylučuje aplikovatelnost celého zákona o konkursu a vyrovnání, a tím i obou jeho zákonných ustanovení upravujících jednotlivé formy úpadku (srov. § 1a ZKV: "Tohoto zákona nelze použít na uspořádání majetkových poměrů územního samosprávného celku nebo jiné právnické osoby zřízené zákonem, jestliže stát převzal její dluhy nebo se za ně zaručil."). Z uvedeného lze dovodit, že ani jakýkoliv stav platební neschopnosti zapříčiněný dlouhodobým nedostatkem likvidních prostředků na straně dlužníka nemusí být nezbytně identický se stavem platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV.

Jestliže zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá dvě samostatné formy úpadku (insolvenci a předlužení), přičemž ani jedna z těchto forem nepokrývá veškeré v úvahu přicházející praktické situace, musíme se zákonitě ptát, zda je skutečně neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky jako pojmový znak trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona totožná pouze se stavy insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV. 

Domnívám se, že tomu tak není, a pro své tvrzení se nyní pokusím předložit několik argumentů. Mou snahou bude dokázat, že ustanovení § 256a trestního zákona ve své současné podobě může dopadat nejen na stavy insolvence podle § 1 odst. 2 ZKV, ale i na stavy předlužení ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV, a dokonce může být použitelné i na takové případy, které vůbec právní úpravě zákona o konkursu a vyrovnání nepodléhají.

V praxi bývá za nejdůležitější a zároveň i nejčastěji používanou interpretační metodu považována metoda jazykového výkladu. Z uvedeného důvodu přísluší jazykové interpretační metodě první místo i v tomto příspěvku. Trestní zákon výslovně stanoví, že podle § 256a trestního zákona bude potrestán, "kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele". Vyjdeme-li nejen z vymezení obou forem úpadku podle § 1 odst. 2 ZKV a § 1 odst. 3 ZKV, ale i z účelu zákona o konkursu a vyrovnání (který lze dovodit netoliko z již citovaného § 1 odst. 1 ZKV, ale především z kontextu celého zákona), zjistíme, že pojmovým znakem úpadku ve smyslu § 1 ZKV je neschopnost dlužníka plně uhradit všechny své splatné závazky, neboli jinak vyjádřeno, že pojmovým znakem úpadku v jakékoliv jeho podobě je dlužníkova neschopnost plnit své splatné závazky. Rozdíl mezi oběma formami úpadku spočívá převážně pouze v příčině této neschopnosti, když v případě insolvence je touto příčinou nedostatek tzv. likvidních prostředků (nikoliv však obecně jakéhokoliv majetku, neboť pak by se jednalo o předlužení), zatímco v případě předlužení je touto příčinou nedostatek jakéhokoliv majetku (protože předlužení je charakterizováno tím, že objem dlužníkových pasiv převyšuje objem jeho aktiv). Pakliže ustanovení § 256a trestního zákona vymezuje objektivní postavení dlužníka jakožto potencionálního pachatele trestného činu zvýhodňování věřitele jeho "neschopností plnit své splatné závazky", není z hlediska jazykového výkladu žádný důvod omezovat dosah tohoto trestněprávního ustanovení pouze na případy dlužníků insolventních, resp. vyjádřeno jinak, z výsledků použití jazykového výkladu se nabízí závěr, že doslovné znění § 256a trestního zákona eo ipso nevylučuje aplikaci tohoto zákonného ustanovení i na stavy předlužení (např. ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV).

Po výkladu jazykovém, díky němuž bylo dle mého názoru prokázáno, že dikce § 256a trestního zákona sama o sobě nevylučuje aplikaci tohoto ustanovení i na stavy předlužení, můžeme k posuzovanému problému přistoupit i z pozic výkladu systematického. Není sporu o tom, že ustanovení § 256a trestního zákona skutečně dopadá na stavy insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV. Na druhé straně však žádné jiné trestněprávní ustanovení (rozumí se ustanovení odlišné od § 256a trestního zákona) v současné době nepostihuje, a to je třeba zdůraznit, typově zcela shodné jednání dlužníka v jiných případech, např. typově shodné jednání spáchané dlužníkem za stavu předlužení. Typově shodným jednáním se zde má na mysli jednání, jehož podstatou je zvýhodnění některého z dlužníkových věřitelů jeho přednostním uspokojením ze strany dlužníka. Uvážíme-li, že ustanovení § 256a trestního zákona nese označení "zvýhodňování věřitele", lze v rámci systematického výkladu s využitím pomocného argumentu a rubrica dospět k závěru, že ustanovení § 256a trestního zákona (při absenci speciální právní úpravy týkající se stavu, jež by vykazoval pojmové znaky předlužení) nutně dopadá na všechna jednání dlužníka, která jsou "zvýhodněním věřitele", pakliže okolnostmi a následkem takových jednání jsou naplňovány i ostatní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, jako zejména znak "dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky" a znak "zmaří uspokojení svého věřitele".

Podstata systematického výkladu spočívá v posouzení jazykového a logického kontextu zkoumaného právního ustanovení.8) Porovnáme-li v rámci systematického výkladu jazykový význam zákonného textu obsaženého v ustanovení § 256a trestního zákona s jeho logickou návazností na jiná ustanovení zvláštní části trestního zákona, zjistíme navíc, že výklad zahrnující pod režim ustanovení § 256a trestního zákona i jiné případy neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky než pouze případy insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV, tedy např. i případy předlužení ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV, je výkladem adekvátním (doslovným), a nikoliv výkladem extenzívním (rozšiřujícím), jak by se možná mohlo jevit z pohledu oponovaného právního názoru.

Jako v pořadí třetí interpretační metoda se nám nabízí metoda logického výkladu. Dosah ustanovení § 256a trestního zákona i na výše popsané jednání dlužníka za stavu předlužení lze (především pak v návaznosti na výsledky použití metody jazykového výkladu) dovodit také v rámci metody logického výkladu, a to s využitím pomocného argumentu a minore ad maius. Jestliže totiž trestní zákon postihuje uvedené jednání dlužníka za situace, kdy tento pouze nemá likvidní prostředky, ale disponuje jiným majetkem použitelným pro splnění svých závazků, tím spíše by měl postihovat jednání za stavu předlužení, kdy věřitel náhradní možnost uspokojení nemá. Současná právní teorie sice zastává názor, že ustanovení § 256a trestního zákona dopadá pouze na stav insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV, přitom však současně hovoří o tom, že "za zmaření (úplné) lze považovat nemožnost věřitele ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka."9) Zajisté mnohem přesnější a výstižnější by bylo v souvislosti s dlužníkovou insolvencí hovořit o nemožnosti poškozeného věřitele uspokojit svou pohledávku z celkového objemu dlužníkových likvidních (peněžních) prostředků, neboť nikoliv majetek jako takový, ale pouze jeho část v podobě likvidních prostředků je významná z hlediska pojmových znaků této formy úpadku. Důsledné rozlišování mezi okolnostmi charakterizujícími insolvenci a okolnostmi charakterizujícími předlužení má bezprostřední význam z hlediska určení následku tohoto trestného činu, neboť v případě insolvence lze hovořit nanejvýš o relativním zmaření možnosti poškozeného (znevýhodněného) věřitele uspokojit svou pohledávku z dlužníkova majetku, kdežto v případě dlužníkova předlužení půjde o zmaření absolutní. Základní rozdíly se pokusím demonstrovat na dvou modelových příkladech.

Příklad relativního zmaření
Dlužník A. má splatné závazky vůči svým věřitelům B. a C. Pohledávka věřitele B. činí 1 200 000 Kč, pohledávka věřitele C. obnáší 600 000 Kč. Dlužník disponuje peněžními prostředky v částce 600 000 Kč a dále nemovitostí v reálné hodnotě 1 200 000 Kč. Žádná z uvedených pohledávek není přednostní, a předmětem obou těchto pohledávek je peněžité plnění. Předpokládejme, že uspokojení by správně mělo proběhnout v konkursním řízení, kdy s ohledem na absenci priority některé z pohledávek by tyto pohledávky měly být uspokojeny poměrně. Dlužník A. přesto poskytne věřiteli C. plnění ve výši 600 000 Kč, čímž jeho pohledávku plně uspokojí. V důsledku toho se však již nedostává peněžních prostředků na plnění věřiteli B. Přitom s ohledem na princip poměrného uspokojení by v tomto ideálním případě měl být věřitel B. uspokojen částkou 400 000 Kč (tj. 2/3 celkového objemu likvidních prostředků) a věřitel C. částkou 200 000 Kč (tj. 1/3 celkového objemu likvidních prostředků). Z hlediska ustanovení § 256a trestního zákona můžeme proto uzavřít, že v důsledku jednání dlužníka A. došlo ke zmaření možnosti uspokojení věřitele B. ve výši 400 000 Kč, neboť dlužník vyčerpal veškeré své likvidní prostředky na plnění poskytnuté věřiteli C. Uspokojení věřitele B. nicméně bylo zmařeno pouze relativně, neboť dlužník A. disponuje nemovitostí v reálné hodnotě 1 200 000 Kč, z níž by pohledávka tohoto věřitele mohla být plně uspokojena v rámci případného soudního výkonu rozhodnutí.

Příklad absolutního zmaření
Dlužník A. má splatné závazky vůči svým věřitelů B. a C. Pohledávka věřitele B. činí opět 1 200 000 Kč, pohledávka věřitele C. zní opět na částku 600 000 Kč. Reálná hodnota veškerého dlužníkova majetku je 1 500 000 Kč, takže je zřejmé, že dlužník A. je předlužený. Žádná z uvedených pohledávek není přednostní. I v tomto případě předpokládejme, že uspokojení by správně mělo proběhnout v konkursním řízení, kdy s ohledem na absenci priority některé z pohledávek by obě tyto pohledávky měly být uspokojeny poměrně. Dlužník A. přesto poskytne věřiteli C. plnění ve výši 600 000 Kč, čímž jeho pohledávku plně uspokojí. V důsledku tohoto úkonu však dlužníku A. zbývají k uspokojení pohledávky věřitele B. majetkové aktiva v hodnotě pouhých 900 000 Kč. S ohledem na princip poměrného uspokojení by v tomto ideálním případě měl být věřitel B. správně uspokojen majetkem v hodnotě 1 000 000 Kč (tj. 2/3 celkového objemu dlužníkových aktiv) a věřitel C. majetkem v hodnotě 500 000 Kč (tj. 1/3 celkového objemu dlužníkových aktiv). Uspokojení věřitele B. proto bylo v tomto případě zmařeno absolutně, a to v částce 100 000 Kč.

Na základě toho, co bylo dosud řečeno, se domnívám, že oponovaný právní názor poněkud postrádá logiku, pakliže na straně jedné omezuje dosah ustanovení § 256a trestního zákona pouze na stavy insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV a zároveň výslovně vylučuje jeho aplikovatelnost i na stavy předlužení (např. ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV), přitom však na straně druhé "úplným zmařením" rozumí nemožnost věřitele ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, což znamená, že jako podmínku dokonání trestného činu zvýhodňování věřitele stanoví absolutní zmaření možnosti věřitele uspokojit svou pohledávku z dlužníkova majetku. Pokud bychom totiž důsledně vycházeli z výše uvedeného vymezení zákonného znaku "zmaření", jak jej podává současná trestněprávní doktrína, neměli bychom ustanovení § 256a trestního zákona vůbec vztahovat na stavy insolvence, ale toto ustanovení by mělo být aplikováno výhradně na stavy vykazující pojmové znaky předlužení. Konstatovaná zjištění jsou podle mého názoru dalšími z řady důkazů svědčících o vnitřní nekonzistentnosti a od ní se odvíjející neudržitelnosti oponovaného právního názoru.

Mimo to, jestliže bychom skutečně připustili správnost právního názoru omezujícího dopad ustanovení § 256a trestního zákona pouze na stavy insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV, dospěli bychom nezvratně k absurdnímu závěru, že jiné zvýhodňování věřitele za nota bene pro věřitele jednoznačně mnohem nepříznivějších podmínek je jednáním zcela beztrestným, neboť žádné jiné ustanovení (rozumí se než § 256a) platného trestního zákona na takovéto případy zásadně nedopadá (argumentum reductionis ad absurdum).

Konečně je vhodné podotknout, že absence trestněprávního postihu typově závažnějších forem zvýhodňování věřitele (tj. zvýhodňování věřitele předluženým dlužníkem) při současné existenci trestněprávního postihu méně závažných forem zvýhodňování věřitele (tj. zvýhodňování věřitele insolventním dlužníkem) by pravděpodobně kolidovala rovněž s ustanovením čl. 11 odst. 1, věty druhé, Listiny základních práv a svobod10) (dále jen "Listina"), podle něhož: "Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu",11) neboť i v případech, kdy je dlužník (a to nikoliv pouze dlužník ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV) předlužen, má podle mého názoru každý jeho věřitel právo na to, aby jeho pohledávka byla s ohledem na podobné zájmy ostatních věřitelů a reálné možnosti předluženého dlužníka uspokojena spravedlivě a podle určitých pravidel, jež vyloučí libovůli předluženého dlužníka při rozhodování o tom, které závazky uhradí a které nikoliv. Tomuto právu věřitelů předluženého dlužníka by přitom právě s odkazem na citovaný čl. 11 odst. 1, větu druhou, Listiny měla být poskytována zásadně stejná právní ochrana, jaká je (a o tom není sporu) ustanovením § 256a trestního zákona poskytována věřitelům, jejichž dlužník není schopen plně uhradit všechny splatné závazky z důvodu své insolvence.

Dosud byly předestřeny pouze argumenty hlavní, avšak již tyto podle mého názoru dostatečně vyvracejí správnost (alespoň v trestněprávní teorii) obecně panujícího právního názoru, jež připouští aplikovatelnost ustanovení § 256a trestního zákona pouze na stavy insolvence ve smyslu § 1 odst. 2 ZKV a který vylučuje jeho použitelnost i na stavy předlužení (např. ve smyslu § 1 odst. 3 ZKV). Podle mého názoru je proto správným řešením takové, podle něhož pojem dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, použitý v ustanovení § 256a trestního zákona, dopadá na všechny situace, kdy se obecně řečeno jakýkoliv subjekt práva v pozici dlužníka dostane do situace, kdy z důvodu omezeného objemu majetku či jeho určitých kvalifikovaných součástí (např. likvidních prostředků) objektivně není schopen v odpovídající formě plně uhradit všechny splatné závazky vůči svým věřitelům.

Principiálně se tudíž vymezení použité v ustanovení § 256a trestního zákona shoduje s obsahem institutu úpadku ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV (a obou jeho forem ve smyslu § 1 odst. 2 a 3 ZKV), tato shoda je však skutečně toliko principiální, nikoliv úplná, neboť rozsah vymezení použitého v ustanovení § 256a trestního zákona je podle mého názoru výrazně širší než rozsah pojmu úpadek ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání. Je to způsobeno tím, že zákon o konkursu a vyrovnání připouští řadu výjimek, jež ve svém důsledku výrazně omezují aplikovatelnost institutu úpadku (resp. některé z jeho forem), jakožto zvláštního právního institutu zákona o konkursu a vyrovnání, na všechny reálně v úvahu přicházející situace. Třebaže popsané restrikce, pokud jde o předmět právní úpravy zákona o konkursu a vyrovnání, mohou být legitimní z hlediska smyslu, účelu a funkce tohoto zákona, nejsou podle mého názoru legitimní z hlediska výkladu a aplikace ustanovení § 256a trestního zákona, jehož smyslem a funkcí, obecně řečeno, je poskytovat účinnou trestněprávní ochranu všem věřitelům dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky. Uplatňování těchto restrikcí v souvislosti s aplikací ustanovení § 256a trestního zákona v závislosti na právní povaze dlužníka by vedlo v řadě případů k neodůvodněnému znevýhodňování části věřitelů, a tím i k poskytování rozdílné právní ochrany majetkovým a potažmo i vlastnickým právům různých věřitelů.

Navíc podle obecně panujícího přesvědčení nepatří skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona mezi skutkové podstaty obsahující právní normu s tzv. blanketní ani s tzv. odkazovací dispozicí. Vylučovací metodou proto musíme dospět k závěru, že právní norma obsažená ve skutkové podstatě tohoto trestného činu je konstruována jako norma s dispozicí popisnou.12) Pokud ovšem připustíme, že skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona vyjadřuje právní normu s popisnou dispozicí, znamená to, že zákonné znaky tohoto trestného činu jsou vymezeny přímo trestním zákonem.13) To by pak značilo, že v trestním zákoně použitý výraz "není schopen plnit své splatné závazky" nelze interpretovat restriktivně s odkazem na mimotrestní právní úpravu, zvláště když doslovný význam tohoto zákonného ustanovení plně koresponduje i s jinými ustanoveními právního řádu, včetně ustanovení na úrovni ústavněprávní,14) ale že je na místě pouze jeho interpretace doslovná.

Závěrem této části výkladu proto můžeme shrnout, že platná právní úprava trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona zásadně umožňuje trestněprávní postih každého dlužníka, který v situaci, kdy z důvodu omezeného objemu majetku či jeho určitých kvalifikovaných součástí (např. likvidních prostředků) objektivně není schopen v odpovídající formě plně uhradit všechny splatné závazky vůči svým věřitelům, alespoň částečným uspokojením některého ze svých věřitelů zmaří faktickou možnost uspokojení pohledávek svých zbývajících věřitelů. Přitom není rozhodující, zda neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky má vnější formu insolvence (tj. ekonomického stavu, kdy celkový objem dlužníkových likvidních aktiv mu dlouhodobě neumožňuje plně uhradit všechny splatné závazky), či předlužení (tj. ekonomického stavu, kdy objem dlužníkových pasiv převyšuje objem jeho veškerých aktiv), neboť trestnímu postihu zde primárně podléhá samo zvýhodnění (upřednostnění) některého z věřitelů a nikoliv absolutní zmaření faktické možnosti uspokojit oprávněné pohledávky náhradním způsobem.

Přitom však mezi zvýhodněním věřitele ze strany insolventního dlužníka a zvýhodněním věřitele ze strany předluženého dlužníka je výrazná disproporce, pokud se týká závažnosti následků takového dlužníkova jednání pro poškozené věřitele. Z uvedeného důvodu se proto domnívám, že de lege ferenda není vhodné postihovat obě alternativy (tj. jak zvýhodnění věřitele insolventním dlužníkem, tak i zvýhodnění věřitele předluženým dlužníkem) v rámci jediné skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele, neboť jednotná trestněprávní sankce nutně v příslušném zákonném ustanovení obsažená nebude dostatečně vystihovat rozdíl v typové závažnosti (terminologií nynějšího trestního zákona společenské nebezpečnosti) obou zmíněných alternativ.

Při současné podobě zákonného ustanovení § 256a trestního zákona však nezbývá, než na oba uvedené případy jednání, jehož podstatou je zvýhodnění některého z věřitelů (rozumí se jak jednání spáchaného insolventním dlužníkem, tak i jednání spáchaného předluženým dlužníkem), aplikovat tutéž skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona. Rozdílnou typovou závažnost (či s ohledem na dosud panující materiální pojetí trestného činu typovou společenskou nebezpečnost) následků jednání spáchaných v rámci každé z obou alternativ dlužníkovy neschopnosti plnit své splatné závazky bude nutné alespoň promítnout do konkrétního stupně nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, a tím i posléze do konkrétní soudem případně ukládané trestněprávní sankce.


III. Zvýhodnění věřitele

Vzhledem k tomu, co bylo až dosud řečeno, by se mohlo zdát, že tzv. mimotrestní právní úprava se při interpretaci a na ni navazující aplikaci ustanovení § 256a trestního zákona vůbec nepoužije. To ale není pravda. Mimotrestní právní úpravě náleží při interpretaci a aplikaci ustanovení § 256a trestního zákona nezastupitelná role, ovšem nikoliv při vymezování stavu neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky, nýbrž při objasňování obsahu pojmového znaku "zvýhodnění věřitele formou jeho uspokojení".

Co se tedy rozumí zvýhodněním některého z věřitelů? Abychom vůbec byli schopni na tuto otázku odpovědět, musíme se nejprve zabývat podmínkou sine qua non každého zvýhodnění, a tou je obsah pravidel upravujících uspokojování věřitelů, jejichž porušení zakládá ono zvýhodnění. Tato pravidla mohou mít zásadně dvojí podobu, a to:

  • buď podobu pravidla obecného (generálního), které je v tomto případě odvoditelné přímo z ustanovení § 256a trestního zákona,
  • nebo podobu pravidla zvláštního (speciálního), které je od pravidla obecného odlišné a vyplývá ze zvláštní právní úpravy.

Pokud jde o obecné pravidlo, které stanoví způsob uspokojování vzájemně si konkurujících pohledávek jednotlivých věřitelů, lze za něj považovat princip (zásadu) poměrného uspokojení.15) Toto pravidlo podle mého názoru vychází z obecného principu spravedlivého rozdělování omezeného množství statků, přičemž relativita uspokojování jednotlivých věřitelů odpovídá jejich vzájemné solidaritě. Při tomto způsobu uspokojování pohledávek totiž každý z věřitelů sice na straně jedné vždy ponese část ztráty (neboť jeho pohledávka nebude uspokojena v celém rozsahu), na straně druhé se mu ale vždy dostane alespoň částečného plnění. Tento princip je proto podle mého názoru možné označit jako princip obecný, neboť z něho současně vychází i zvláštní právní předpisy, které s ohledem na specifika předmětu své vlastní právní úpravy stanoví zvláštní způsob uspokojování pohledávek.16)

Třebaže tento obecný princip není nikde v trestním zákoně expressis verbis vyjádřen, lze s ohledem na obecnou povahu tohoto principu dovodit jeho aplikovatelnost i v rámci ustanovení § 256a trestního zákona, a to přímo ze zákonného znaku "zvýhodní" s využitím logického argumentu a contrario.

Samotný pojem zvýhodnění použitý zákonodárcem v ustanovení § 256a trestního zákona však neznamená, že by princip poměrného uspokojení ve své základní podobě docházel uplatnění v souvislosti s interpretací a aplikací ustanovení § 256a trestního zákona vždy. Tento princip totiž mnohdy bývá modifikován zvláštní právní úpravou, která jako lex specialis má pochopitelně před úpravou obecnou přednost (srov. zásadu lex specialis derogat generali). Princip poměrného uspokojení ve své základní podobě jako lex generalis (svého druhu) se proto uplatní pouze tam, kde bude absentovat ona úprava zvláštní.

Touto zvláštní právní úpravou, jak již bylo naznačeno, bude zpravidla zákon o konkursu a vyrovnání, může jí však být i právní předpis jiný. Rozdíl oproti obecnému principu poměrného uspokojení v případě těchto zvláštních předpisů spočívá nejčastěji v tom, že tyto právní předpisy zpravidla klasifikují jednotlivé druhy pohledávek do zvláštních kategorií (označovaných jako třídy či skupiny) řazených podle určitých zákonodárcem sledovaných hledisek. Cílem popsaného způsobu právní reglementace je vytvořit pořadí uspokojování druhově určených pohledávek, přičemž obecný princip poměrného uspokojení, jak o něm byla řeč výše, se zpravidla uplatní teprve v rámci těchto jednotlivých kategorií (tj. tříd či skupin) při reálném nedostatku prostředků použitelných k plnému uspokojení všech pohledávek do předmětné kategorie (třídy, skupiny) náležejících.

Zjištění právem předpokládaného způsobu uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů téhož dlužníka v konkrétním případě je vždy nezbytné nejen pro náležité vyhodnocení, zda dlužník zvýhodnil některého ze svých věřitelů, ale také pro posouzení, zda jednání dlužníka naplňuje znak protiprávnosti (zda se tedy jedná o protiprávní zvýhodnění), což je základní podmínkou trestní odpovědnosti pachatele jakéhokoliv trestného činu. Specifikum trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona totiž na rozdíl od řady jiných trestných činů spočívá především v tom, že jako trestné se v těchto případech označuje a posléze trestněprávními sankcemi postihuje jednání, jež by za jiných okolností bylo jednáním právem aprobovaným.17)

Vzhledem k těmto skutečnostem vysvítá důležitost a celkový význam těch právních ustanovení, která s ohledem na specifika konkrétních případů stanoví způsob určení pořadí a rozsahu uspokojování jednotlivých pohledávek (tj. poskytují určitou metodiku postupu při tomto uspokojování). Určení potřebných pravidel (vyplývajících z této metodiky) nám následně v praxi umožňuje posoudit, zda dlužník v konkrétním případě postupem odporujícím těmto pravidlům poskytl některému z věřitelů více, než by se takovému věřiteli dostalo při uspokojování jeho pohledávky postupem aprobovaným normami objektivního práva (např. v rámci rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty v konkursním řízení). Z hlediska trestněprávní odpovědnosti dlužníka podle § 256a trestního zákona zůstává nicméně irelevantním, zda dlužník v rozporu se zmíněnými zvláštními právními předpisy své věřitele uspokojuje přímo a sám, ač k takovémuto postupu případně není podle těchto zvláštních právních předpisů oprávněn.18)

Význam požadavku na určení konkrétního právního předpisu upravujícího postup, jak mají být jednotliví věřitelé uspokojováni, aby žádný z nich nebyl zvýhodněn, je zřejmý z toho, že v některých případech může dlužníkem v praxi provedené poměrné uspokojení všech jeho věřitelů znamenat zvýhodnění některého či některých z nich, aniž by pro takové zvýhodnění byly splněny zákonem stanovené předpoklady. Paušální uplatňování principu poměrného uspokojení bez přihlédnutí ke konkrétní právní úpravě, jíž by se uspokojování pohledávek mělo v jednotlivém případě řídit, tak může vést ke zcela nesprávným právním závěrům o tom, že ke zvýhodnění věřitele vůbec nedošlo, nebo naopak že k takovému zvýhodnění došlo, ačkoli to nebude pravda.

Příklad
Dlužník A. má splatné závazky vůči svým věřitelů B. a C. Pohledávka věřitele B. je pohledávkou výživného ze zákona a činí 100 000 Kč, pohledávka věřitele C. je běžnou pohledávkou z obchodního styku a obnáší 200 000 Kč, takže poměr pohledávky věřitele B. k pohledávce věřitele C. je 1:2. Dlužník je insolventní a objektivně je schopen zaplatit pouze celkovou částku 90 000 Kč. Pokud za této situace dlužník A. mimo konkursní řízení poskytne věřiteli B. plnění v částce 30 000 Kč (tj. 1/3 celkového objemu svých likvidních prostředků) a věřiteli C. plnění v částce 60 000 Kč (tj. 2/3 celkového obejmu svých likvidních prostředků), uspokojí oba své věřitele poměrně. Podle oponovaného právního názoru, dovedeno do důsledků, by dlužník A. nemohl být trestně odpovědný pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona (případná trestní odpovědnost dlužníka za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 trestního zákona není předmětem tohoto výkladu).

Přitom však dlužník A. popsaným způsobem částečně zmařil možnost uspokojení pohledávky věřitele B., která jako pohledávka první třídy podle § 32 odst. 4, věty první, ZKV by byla v konkursním řízení zásadně uspokojována přednostně oproti pohledávce věřitele C., jež je ve smyslu § 32 odst. 4, věty druhé, ZKV pohledávkou druhé třídy. Přesný způsob určení rozsahu uspokojení každé z těchto pohledávek, který by byl v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, vyplývá z § 32 odst. 2, 3 ZKV.

Význam správného určení konkrétního právního předpisu upravujícího v závislosti na povaze a okolnostech jednotlivého případu postup, jak mají být jednotliví věřitelé uspokojováni, aby žádný z nich nebyl zvýhodněn, je dále zdůrazněn skutečností, že ani právní úprava uspokojování navzájem si konkurujících pohledávek obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání, jenž bývá považován za základní normu tzv. úpadkového práva,19) není úpravou výlučnou. Paušální odkaz na tento zákon20) či principy (zásady) tohoto zákona proto nemusí být vždy případný. Je tomu tak v některých zvláštních případech dlužníkovy neschopnosti plnit své splatné závazky, kdy právní předpisy odlišné od zákona o konkursu a vyrovnání zcela specificky (tj. odchylně od zákona o konkursu a vyrovnání) upravují způsob určení pořadí a rozsahu uspokojování jednotlivých pohledávek či jejich jednotlivých druhů.

Příkladem může být právní úprava zpeněžení předluženého majetku obchodní společnosti nebo družstva likvidátorem podle § 75 odst. 5 obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů),21) nebo v občanském soudním řádu (tj. v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") zakotvená úprava postupu při uspokojování pohledávek majetkovými hodnotami náležejícími do předluženého dědictví. Tato občanskoprávní úprava řízení o likvidaci předluženého dědictví je navíc z pohledu tohoto příspěvku významná i tím, že dopadá na situace, které nejsou úpadkem ve smyslu § 1 ZKV (předlužená fyzická osoba, která neprovozuje podnikatelskou činnost, není v úpadku - srov. § 1 odst. 3 ZKV). 

Z právě uvedeného důvodu, jakož i pro lepší názornost a pochopení smyslu celého výkladu, se nyní pokusím posléze zmiňovanou právní úpravu likvidace předluženého dědictví a její vztah k ustanovení § 256a trestního zákona rozebrat a přiblížit poněkud podrobněji.

Dědictvím označujeme majetek zůstavitele k okamžiku jeho smrti. Jako každý majetek je tedy i dědictví souhrnem aktiv a pasiv. Podle § 460 občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zák."): "Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele". Další otázky a podmínky nabývání dědictví řeší ustanovení hlavy první (Nabývání dědictví) až hlavy třetí (Dědění ze závěti) části sedmé občanského zákoníku, kterážto část nese označení Dědění.22) Podle § 470 odst. 1 obč. zák.: "Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí." Podle § 470 odst. 2 obč. zák.: "Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví." To znamená, že zpětně k okamžiku smrti zůstavitele se jeho dědicové stávají na místo něho dlužníky původně zůstavitelových věřitelů. Občanský zákoník pak řeší i situaci, kdy je dědici nabyté dědictví předluženo. Podle § 471 odst. 1 obč. zák.: "Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům." Podle § 471 odst. 2 obč. zák.: "Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána." Podle ustanovení § 175t odst. 1 o. s. ř., které navazuje na výše citovaná ustanovení občanského zákoníku: "Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle § 175p, soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví. O nařízení likvidace dědictví může soud rozhodnout i bez návrhu." Podle § 175u odst. 1 o. s. ř.: "Likvidaci dědictví provede soud zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu."

Pro účely tohoto výkladu však má nejdůležitější význam ustanovení § 175v o. s. ř., neboť upravuje v porovnání se zákonem o konkursu a vyrovnání zcela odlišně pořadí uspokojování některých pohledávek. Podle § 175v odst. 1 o. s. ř.: "Soud provede rozvrh výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (dále jen "výtěžek") mezi věřitele." Podle ust. § 175v odst. 2 o. s. ř.: "Z výtěžku uhradí soud postupně pohledávky podle těchto skupin:

a) pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti se zpeněžením majetku,

b) pohledávky nákladů zůstavitelovy nemoci a přiměřených nákladů jeho pohřbu,

c) pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, převodem práva nebo postoupením pohledávky,

d) pohledávky nedoplatků výživného,

e) pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud nebyly uspokojeny podle písmena c),

f) ostatní pohledávky."

Dále podle § 175v odst. 3 o. s. ř.: "Nelze-li plně uspokojit pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí se poměrně; ve skupině c) se však pohledávky uspokojují podle jejich pořadí, přičemž pohledávky zajištěné zadržovacím právem se uhradí před ostatními pohledávkami. Pro pořadí je rozhodující den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo." Konečně podle § 175v odst. 4 o. s. ř.: "Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví."

V souladu s tím, co již bylo řečeno, uplatňuje se i v případech předluženého dědictví zásada poměrného uspokojení věřitelů, ovšem oproti zákonu o konkursu a vyrovnání v rámci zcela jiných skupin (tříd) pohledávek, a dále s výjimkou ve skupině pod písm. c). Uhrazení pohledávek jednotlivým věřitelům zásadně provádí podobně jako v konkursním řízení po zpeněžení majetku soud,23) nicméně v praxi nelze vyloučit, že dědic nebo někteří dědici sami poskytnou věřitelům na úhradu jejich splatných pohledávek takové plnění, jehož předmětem budou majetkové hodnoty pocházející z dědictví, které však např. nebudou zahrnuty do likvidace předluženého dědictví prováděné soudem, tj. nebudou předmětem soudního řízení o projednání dědictví, nebo sice předmětem takového projednání budou, avšak nebude se na ně vztahovat zajištění ve smyslu § 175e odst. 1 o. s. ř., takže dědicům zůstane zachována reálná možnost s těmito majetkovými hodnotami fakticky disponovat, a to navzdory právním omezením vyplývajícím z ustanovení § 175r odst. 1 o. s. ř.

Příklad
Zůstavitel A. dlužil státu na daních částku 10 000 Kč a věřiteli C. částku 30 000 Kč. Pohřeb zůstavitele obstaral pan B., čímž mu vůči dědici D. jako nabyvateli dědictví vznikla pohledávka ve výši 20 000 Kč. Pohledávka věřitele B. by náležela do kategorie pohledávek podle § 175v odst. 2 písm. b) o. s. ř., pohledávka věřitele C. do kategorie pohledávek podle § 175 odst. 2 písm. f) o. s. ř. a pohledávka státu z titulu nedoplatku na daních do kategorie pohledávek podle § 175v odst. 2 písm. e) o. s. ř. Ve věci byla soudem nařízena likvidace dědictví z důvodu jeho předlužení, neboť celková hodnota splatných závazků činila 60 000 Kč a hodnota majetku patřícího do dědictví pouze 50 000 Kč. Pro zjednodušení předpokládejme, že dlužník D. v rozhodné době nedisponoval žádným vlastním majetkem mimo dědictví. Následně dědic D. poskytl z majetku patřícího do dědictví věřiteli C. plnění v hodnotě 30 000 Kč na úhradu jeho pohledávky, čímž jeho pohledávku plně uspokojil, avšak zároveň snížil celkový objem aktiv náležejících do dědictví na 20 000 Kč.

V uvedeném příkladu nastoupil okamžikem smrti zůstavitele A. na jeho místo dlužníka dědic D. Za závazky, které na něj smrtí zůstavitele přešly, odpovídá podle § 470 odst. 1 obč. zák. pouze do výše ceny jím nabytého dědictví. Jelikož je dědictví předluženo (dlužník má celkem tři věřitele, přičemž souhrn pasiv v rámci dědictví převyšuje souhrn aktiv), jedná se o situaci, kdy dlužník má více věřitelů a není schopen plně uspokojit své splatné závazky vůči nim. Uspokojování jednotlivých věřitelů se proto bude v souladu s ustanovením § 471 obč. zák. řídit příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci předluženého dědictví. Vzhledem k tomu, že pohledávka věřitele C. jako pohledávka podle § 175v odst. 2 písm. f) o. s. ř. by se uspokojovala teprve po kompletním uspokojení zbylých dvou pohledávek, jež jsou vůči ní pohledávkami přednostními, došlo plným uspokojením této pohledávky (tj. pohledávky s nejhorším pořadím) k úplnému zmaření možnosti uspokojení pohledávky státu z titulu nedoplatku na daních ve výši 10 000 Kč. Z celkového objemu aktiv v hodnotě 50 000 Kč bylo totiž 30 000 Kč poskytnuto věřiteli C., takže zbylých 20 000 Kč by v souladu s ustanovením § 175v odst. 2 písm. b) o. s. ř. připadlo k uspokojení pohledávky věřitele B., tj. k uspokojení pohledávky s nejlepším pořadím.
Jestliže by uspokojení jednotlivých věřitelů mělo proběhnout podle zákona, byla by z rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku uspokojena nejprve pohledávka věřitele B. v hodnotě 20 000 Kč (pohledávka náležející do druhé skupiny, srov. § 175v odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a následně pohledávka státu na daních ve výši 10 000 Kč (pohledávka páté skupiny, srov. § 175v odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). Na uspokojení pohledávky věřitele C. by zbylo pouze 20 000 Kč. V nastíněném modelovém příkladu pochopitelně odhlížíme od skutečné prodejní ceny majetku, stejně jako neuvažujeme náklady řízení, které by státu v souvislosti se zpeněžením předluženého majetku nepochybně vznikly (srov. § 175v odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

V analyzovaném modelovém příkladu by proto dědic D. jakožto dlužník podle mého názoru zásadně mohl nést trestní odpovědnost za spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona, neboť při objektivní neschopnosti plně uspokojit všechny své věřitele z omezeného objemu k tomu účelu určeného majetku uspokojením jednoho z věřitelů zmařil, byť jen částečně, možnost uspokojení věřitele jiného. Trestnost dědice však není založena tím, že své věřitele uspokojoval osobně a mimo rámec soudního řízení, ačkoliv k tomu v dané věci nebyl oprávněn, nýbrž důvodem této jeho trestnosti je skutečnost, že dědic při uspokojování jednotlivých pohledávek postupoval jinak, než jak by dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu postupoval soud v řízení o likvidaci předluženého dědictví.

Celkový závěr této části výkladu proto zní, že máme-li být schopni jednoznačně určit, zda dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, zmařil, byť jen částečně, uspokojení některého ze svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného svého věřitele, musíme nejprve spolehlivě určit, jak měli být v tom kterém případě jednotliví věřitelé uspokojováni. K tomuto určení lze dospět teprve po ujasnění si, jakým konkrétním právním předpisem se uspokojování pohledávek jednotlivých věřitelů v typově shodných situacích řídí. Tímto právním předpisem bude v praxi nejčastěji zákon o konkursu a vyrovnání, ale stejně tak jím může být, třebaže spíše výjimečně, právní předpis jiný. Pokud žádný právní předpis nebude výslovně upravovat způsob určení postupu a pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek v situacích druhově shodných se situací řešenou, bude nutné při posuzování této otázky vycházet z obecného principu (či obecné zásady, maximy) poměrného uspokojení všech věřitelů, přičemž použitelnost tohoto principu (či této zásady, maximy) bude při absenci zvláštní právní úpravy odvoditelná přímo z ustanovení § 256a trestního zákona.


IV. Závěrečné shrnutí de lege lata

Platná právní úprava trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona tedy podle mého názoru umožňuje trestněprávní postih každého dlužníka, který v situaci, kdy z důvodu omezeného objemu majetku či jeho určitých kvalifikovaných součástí (např. likvidních prostředků) objektivně není schopen v odpovídající formě plně uhradit všechny splatné závazky vůči svým věřitelům, alespoň částečným uspokojením některého ze svých věřitelů zmaří faktickou možnost uspokojení pohledávek svých zbývajících věřitelů, přičemž z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona by nemělo být rozhodující, zda dlužníkova neschopnost plně uhradit všechny své splatné závazky pramení z jeho ekonomického stavu vykazujícího pojmové znaky insolvence, či zda důvodem této neschopnosti na straně dlužníka je stav vykazující pojmové znaky předlužení.

Při interpretaci zákonného znaku "zvýhodní" (v ustanovení § 256a trestního zákona) pak nelze v praxi mechanicky aplikovat obecný princip (zásadu) poměrného uspokojení všech dlužníkových věřitelů24) či tzv. zásady konkursního a vyrovnacího řízení,25) ale je vždy třeba v rámci řešení předběžné otázky v závislosti na konkrétní právní úpravě nejprve stanovit pořadí a rozsah, v němž by jednotlivé pohledávky měly být správně uspokojovány, a teprve poté s odkazem na takto z příslušné právní úpravy vygenerovaný postup určit, zda dlužník některé ze svých věřitelů zvýhodnil či nikoliv. Přitom z hlediska trestněprávní odpovědnosti podle § 256a trestního zákona bude irelevantní, jestliže dlužník některé z věřitelů uspokojoval sám, ač tak měl správně učinit jiný subjekt nebo státní orgán (např. nezávislý soud).


V. Návrhy a doporučení de lege ferenda

Řadu let probíhající přípravné práce na koncepčně zcela novém trestním zákoníku vyvrcholily dne 21. července 2004, kdy vláda České republiky předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh nového trestního zákona, který byl dne 11. srpna 2004 jako sněmovní tisk č. 744/0 rozeslán poslancům. První čtení k tomuto vládnímu návrhu trestního zákona proběhlo na 36. schůzi sněmovny konané dne 14. října 2004, přičemž usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z této schůze č. 1302 sněmovna zmíněný legislativní návrh přikázala k projednání svému ústavněprávnímu výboru.

Podle § 198 odst. 1 návrhu se trestného činu (přečinu) zvýhodňování věřitele dopustí a trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti bude potrestán, "kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky nebo je předlužen, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele a způsobí tím škodu nikoli malou". Podle důvodové zprávy k předmětnému návrhu: "Trestné činy zvýhodňování věřitele a způsobení úpadku byly rozšířeny na oba úpadkové stavy, tedy jak na předlužení, tak i na neschopnost plnit své splatné závazky, když pro dosavadní zúžení pouze na jeden tento stav (navíc u každé této skutkové podstaty jiný) není logický důvod."

Citovaná pasáž důvodové zprávy je poněkud nepřesná, a to hned ve dvou směrech. Předně není pravdou, co se v důvodové zprávě naznačuje, totiž že dosud platná právní úprava trestného činu zvýhodňování věřitele je zúžená pouze na stav insolvence. Jak bylo podrobně rozvedeno v předchozích částech tohoto příspěvku, ustanovení § 256a trestního zákona je bez dalšího plnohodnotně aplikovatelné i na stavy předlužení, a to dokonce bez omezení vyplývajícího z ustanovení § 1 odst. 3 ZKV. Jestliže je dnes dosah tohoto trestněprávního ustanovení v trestněprávní doktríně a někdy i v právní praxi omezován výhradně na stavy insolvence podle § 1 odst. 2 ZKV, jedná se o zužování nedůvodné, které nemá oporu v platné právní úpravě.

Druhá nepřesnost (v tomto případě už nejen důvodové zprávy, ale i samotného textu návrhu) náleží v tom, že nadále není důsledně rozlišováno mezi zvýhodněním věřitele, jehož se dopustí dlužník za stavu vykazujícího pojmové znaky insolvence, a tímtéž jednáním, kterého se dlužník dopustí za stavu vykazujícího pojmové znaky předlužení. Z hlediska formálního sice navrhované ustanovení obsahuje obecné označení obou základních forem neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky, avšak tím, že obě tyto formy (neschopnost plnit splatné závazky v užším smyslu a předlužení) jsou v návrhu postaveny sobě naroveň (svým zakotvením v tomtéž zákonném ustanovení, které pochopitelně pro obě formy stanoví jednotnou trestněprávní sankci), není dostatečně akcentován rozdíl v jejich typové závažnosti, jak o tom byla řeč výše v souvislosti s pojednáním o rozdílech mezi relativním a absolutním zmařením možnosti poškozeného (znevýhodněného) věřitele uspokojit svou pohledávku z dlužníkova majetku.

Není sporu o tom, že obě alternativy zvýhodňování věřitele zasluhují trestněprávní postih, nicméně v zájmu adekvátní diferenciace jejich trestního postihu v závislosti na jejich skutečné typové závažnosti se jeví jako vhodnější, aby každá z těchto alternativ byla vyjádřena v samostatné skutkové podstatě, přičemž trestněprávní ustanovení vztahující se na případy zvýhodňování věřitele předluženým dlužníkem by jako úprava postihující závažnější formu mělo obsahovat i přísnější trestněprávní sankci.

Bylo by rovněž žádoucí, aby v novém trestním zákonu byly přesněji a jednoznačněji vymezeny obě formy neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky (tj. jak jeho neschopnost plnit své splatné závazky v užším smyslu - tedy jeho insolvence, tak i jeho předlužení), a to tak, aby bylo pokud možno již ze samotného zákonného ustanovení o trestném činu zvýhodňování věřitele (srov. § 198 návrhu) zřejmé a nepochybné, zda se při výkladu zákonných znaků neschopnost plnit splatné závazky a předlužení má užít zvláštních právních předpisů (např. zákona o konkursu a vyrovnání), včetně jejich eventuálních omezení a liberačních ustanovení, a pokud ano, jakým způsobem se ten který právní předpis určí a v jakém rozsahu se poté při výkladu trestněprávního ustanovení použije.

Pokud totiž návrh zákona ve svém současném textu užívá pojem "dlužník, který je předlužen", aniž by pojem předlužení blíže definoval, ponechává otevřený prostor otázce, zda se předlužením ve smyslu tohoto trestněprávního ustanovení rozumí pouze stav charakterizovaný nynějším ustanovením § 1 odst. 3 ZKV, či zda je tímto stavem možné rozumět jakékoliv předlužení, tedy např. i předlužení fyzické osoby neprovozující podnikatelskou činnost.

Stejně tak lze podle mého názoru zmíněnému legislativnímu návrhu vytknout, že z jeho textu není dostatečně zřejmé, zda výrazem "dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky" je třeba rozumět pouze případy insolventních subjektů ve smyslu dnešního ustanovení § 1 odst. 2 ZKV (tj. se všemi omezeními, která ze zákona o konkursu a vyrovnání vyplývají, srov. např. § 1a ZKV), či zda je možné pod toto označení zahrnout jakýkoliv právní subjekt, který v důsledku nedostatku likvidních prostředků není (dlouhodobě) schopen plně uspokojit všechny své splatné závazky.26)

Pomineme-li zcela samostatnou otázku adekvátnosti trestněprávních sankcí upravených v souvislosti s tímto ustanovením (tj. ustanovením § 198 návrhu), stála by alespoň za úvahu také možnost zakomponovat přímo do textu trestního zákona adekvátní upřesnění obsahu zákonného znaku "zvýhodnění" a zákonného znaku "zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele", a to například vhodnou formou odkazu na způsob určení rozsahu a pořadí uspokojování pohledávek jednotlivých věřitelů podle zvláštních právních předpisů, jimiž by se řídil právní subjekt nebo státní orgán, který by uspokojování takových pohledávek jinak prováděl.
Výše uvedené výhrady k vládnímu návrhu nového trestního zákona, pokud se týká problematiky právní úpravy trestného činu zvýhodňování věřitele, jsou pouze těmi nejdůležitějšími, které v souvislosti s předmětem daného výkladu nebylo možné zcela pominout. 

Primárním účelem celého příspěvku nicméně bylo v první řadě přiblížit a na konkrétních modelových příkladech demonstrovat některé interpretační a zejména pak aplikační možnosti, jaké již dnes v souvislosti s ustanovením § 256a trestního zákona podle mého názoru nabízí platná právní úprava.


Poznámky:

1) Celý příspěvek je zpracován podle právního stavu ke dni 31. prosince 2004.

2) Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1430.

3) Srov. tamtéž, str. 1431.

4) Srov. tamtéž, str. 1431.

5) Srov. tamtéž, str. 1431.

6) Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003.

7) Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 53/98: "Pachatelem tohoto trestného činu může být jen subjekt se zvláštní vlastností (§ 90 odst. 1 TrZ). Jde o "dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky" a je tedy v důsledku své insolvence ve stavu úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.", či rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 4 To 751/2001, které bylo publikováno pod č. 10/2003  Sb. rozh. tr., - "Pachatelem trestného činu podle § 256a tr. zák. může být jen dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky. Je tedy zřejmé, že jde o konkrétní subjekt ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. ..., jenž musí mít zvláštní vlastnost. Jde o dlužníka, který má více věřitelů a který je v důsledku své insolvence ve stavu úpadku (§ 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů)".

8) Srov. Gerloch, A., Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, str. 126.

9) Srov. např. Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I., Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 505.
 Srov. též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. ,Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1428.

10) Listina základních práv a svobod, dále v textu poznámek jen "LPS", byla vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., a tvoří součást ústavního pořádku České republiky (srovnej čl. 3 a čl. 112 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů).

11) Srov. Pavlíček, V. a kol., Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl. Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, 1999, str. 120, kde se mimo jiné uvádí, že v případě ustanovení čl. 11 LPS se jedná "o zaručení práva vlastnického na ústavní úrovni, tj. právní zabezpečení toho, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům". K trestněprávní ochraně vlastnického práva zaručeného čl. 11 LPS srov. tamtéž, str. 120 a 121.

12) Blíže k jednotlivým druhům dispozic trestněprávních norem srov. např. Novotný, O. a kol., Trestní právo hmotné. Díl I. 3. vydání. Praha: Codex, 1997, str. 28.

13) Srov. tamtéž, str. 28.

14) Míní se tím, že doslovný význam zákonného ustanovení § 256a trestního zákona plně koresponduje nejen s ústavněprávními normami, ale i s metaústavními přirozenoprávními principy, chápeme-li Listinu základních práv a svobod pouze jako katalog přirozených, tj. na vůli státu zcela nezávislých, lidských práv.

15) Na okolnost, že by v případech, na něž i podle oponovaného právního názoru dopadá ustanovení § 256a trestního zákona, měly být pohledávky jednotlivých věřitelů uspokojovány jen "poměrně a rovnoměrně", shodně  odkazují všechny tři v úvodu tohoto příspěvku citované prameny: Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. ,Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1427 a 1428, Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 505 a 506, Sovák, Z., Nedorost, L., Knapilová, A. Zvýhodňování věřitele. Trestní právo, č. 4, ročník 8, 2003, zejména str. 17.

16) Takovými zvláštními právními předpisy v současné době jsou např. zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, či zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, vždy ve znění pozdějších předpisů.

17) Poznámka: plnění splatného dluhu je totiž v zásadě nejen dlužníkovým právem, ale zároveň a především jeho zákonnou povinností, srov. např. § 488 občanského zákoníku a § 494 občanského zákoníku.
 Podobně i např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1427: "Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co by mu po právu patřilo (nebýt insolvence dlužníka), ale protože dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele." (zvýraznění části citovaného textu provedeno autorem tohoto článku).

18) Míní se tu zejména případy, kdy dlužník má ze zákona uloženu povinnost v případě svého úpadku bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu (srov. § 3 odst. 1, 2 ZKV). Praktickým důsledkem zakotvení této povinnosti v zákoně o konkursu a vyrovnání je to, že dlužníku je de facto znemožněno, aby své věřitele uspokojoval sám, bez ingerence a mimo kontrolu nezávislého soudu. Nesplnění uvedené povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu může být sankcionováno i prostředky trestního práva jako jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 trestního zákona.

19) Srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1430.

20) Srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1427, kde se uvádí, že trestným činem zvýhodňování věřitele § 256a trestního zákona je porušováno "právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení".
   Stejně Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I., Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str.  505,
   Obdobně Sovák, Z., Nedorost, L., Knapilová, A., Zvýhodňování věřitele. Trestní právo, č. 4, ročník 8, 2003, str. 17.

21) Podle § 75 odst. 5 obchodního zákoníku v případě, že došlo ke zrušení společnosti podle    § 68 odst. 3 písm. f) a g) obchodního zákoníku a společnost má pouze majetek, který nepostačuje k úhradě všech závazků, zpeněží likvidátor majetek společnosti a z výtěžku prodeje uhradí nejprve náklady likvidace, dále uspokojí mzdové nároky zaměstnanců a poté pohledávky ostatních věřitelů podle pořadí jejich splatnosti. Není-li možné uspokojit pohledávky stejného pořadí v plné výši, uhradí se poměrně. Nepodaří-li se likvidátorovi v přiměřené době majetek zpeněžit, nabídne jej věřitelům k úhradě dluhů podle pořadí jejich pohledávek.

22) Jedná se především o ustanovení § 461 občanského zákoníku a 469 občanského zákoníku. Podle § 461 odst. 1 občanského zákoníku: "Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů." Podle § 461 odst. 2 občanského zákoníku: "Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona." Podle § 469 občanského zákoníku: "Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům a nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil."

23) Zde pochopitelně uvažujeme pouze případy, kdy nedojde k dohodě mezi (potencionálními) dědici a zůstavitelovými věřiteli o přenechání předluženého dědictví těmto věřitelům k úhradě dluhů, jak to má na mysli ustanovení § 471 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj i ust. § 175p odst. 1 o. s. ř.

24) Srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1428, kde se uvádí, že: "Zvýhodnění věřitele pak spočívá v tom, že se mu dostane od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka." 

25) Srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1427, kde se uvádí, že trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona je porušováno "právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení".

26) V této souvislosti bude pochopitelně rozhodné, jakou konečnou podobu získá v současné době připravovaný zákon o úpadku. K některým východiskům a problémovým okruhům této nové právní úpravy srov. např. Janout, P. Nový úpadkový zákon by měl být součástí celého prostředí k předcházení a řešení úpadků. Konkurs a vyrovnání, č. 11, roč. 2, 2001, str. 1 až 7.

 

JUDr. Václav Průcha

Zdroj: Trestní právo č. 3/2005, str. 5 až 16

Novinky

Veřejná podpora v příkladech a poznámkách

Veřejná podpora v příkladech a poznámkách Další kniha z ediční řady Právo prakticky se svým obsahem zaměřila na oblast veřejné podpory. Ve své první části se zabývá veřejnou podporou v obecné rovině – základními zásadami, samotnou identifikací veřejné podpory, vybranými formami ...

Cena: 359 KčKOUPIT

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Komentář

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. KomentářKomentář k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, mimořádně čtivě a podrobně rozebírá okolnosti, za kterých zákon vznikal a především události, které k jeho vydání vedly. Nabízí navíc i srovnání s ...

Cena: 396 KčKOUPIT

ÚZ č. 1207 - Stavební zákon, vyvlastnění, urychlení výstavby infrastruktury k 1. 1. 2018

ÚZ č. 1207 - Stavební zákon, vyvlastnění, urychlení výstavby infrastruktury k 1. 1. 2018Nová publikace obsahuje text stavebního zákona, zákona o vyvlastnění a zákona urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury po velkých změnách, které nabudou účinnosti od 1. 1. 2018. V závěru roku 2017 bude v edici ÚZ vydán ...

Cena: 67 KčKOUPIT

ÚZ č. 1206 - Technické podmínky provozu na pozemních komunikacích, Pohonné hmoty

ÚZ č. 1206 - Technické podmínky provozu na pozemních komunikacích, Pohonné hmotyPublikace obsahuje aktuální znění zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích po jeho velké novele k 1. 6. 2017 (např. registrace vozidel, technické požadavky a technická způsobilost, práva a povinnosti vlastníků a provozovatelů ...

Cena: 159 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.