Váš nákupní košík:  prázdný Přihlášení obchod@sagit.cz

Navigace:  Úvod  »  Ostatní  »  Zprávy

Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže

Zdroj: Státní zastupitelství, č. 7-8/2005, str. 6 až 15, str. JUDr. Jana Zezulová, Ph.D., JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D.

Obsah:

Úvod
Nejvyšší státní zastupitelství na podkladě zpráv nižších státních zastupitelství vypracovalo zvláštní zprávu obsahující vyhodnocení postupu státních zastupitelství při aplikaci zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (na trestním úseku i v netrestní oblasti). Tento příspěvek se bude dále zabývat některými hmotněprávními a procesními problémy (trestněprávními) plynoucími z aplikace zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to vždy v návaznosti na zjištění uvedené zvláštní zprávy. Pozornost bude soustředěna - jak je ostatně zřejmé z již uvedeného - na mladistvé (pokud jde o děti mladší než 15 let, těm se věnuje toliko bod 4. části II., a to jen z pohledu trestního práva).

I. Část hmotněprávní

1. Posuzování trestní odpovědnosti mladistvého (§ 5 zákona č. 218/2003 Sb.)
Mladistvý je - jak to naznačuje i důvodová zpráva1) - zásadně trestně odpovědný podle trestního zákona (viz i § 11 tr. zák.). Zákon č. 218/2003 Sb. však reflektuje skutečnost, že stupeň rozumové a mravní vyspělosti zejména okolo 15 let věku je u jednotlivých mladistvých velmi rozdílný, a proto stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 cit. zákona). Tato koncepce trestní odpovědnosti je koncepcí trestní odpovědnosti relativní,2) která je kromě dovršení stanoveného věku v době spáchání trestného činu podmíněna i dosažením určité míry mravní a rozumové vyspělosti a navazuje na úpravu zákona č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží, která obdobně vycházela z tzv. podmíněné příčetnosti závislé na dosaženém stupni intelektuálního a mravního vývoje mladistvého v době činu.
Znamenalo to, že mladistvý byl trestně odpovědný pouze tehdy, pokud dosáhl takového stupně vývoje po stránce intelektuální (schopnost rozpoznávací) a po stránce mravní (schopnost určovací), jaký je obvyklý u jeho vrstevníků, a umožňoval mu rozpoznat bezprávnost svého jednání a podle toho toto jednání usměrnit.

Tomu pak odpovídá ustanovení § 2 odst. 2 zákona o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931, které prohlašuje mladistvého beztrestným, nemohl-li pro značnou zaostalost v době činu rozpoznat jeho bezprávnost nebo řídit své jednání podle správného rozpoznání. Značná zaostalost v době činu, jakožto kritérium, byla považována za zvláštní důvod vylučující trestnost mladistvého.

Důvod spočíval v nezpůsobilosti řídit své jednání podle správného rozpoznání. Příčinou této nezpůsobilosti je tedy zaostalost, přičemž tato zaostalost musí být značná.

Zaostalým je mladistvý, který nedosáhl takového stupně vývoje po stránce intelektuální (schopnost rozpoznávací) nebo po stránce mravní (schopnost určovací), jaké zpravidla dosahují jeho normální vrstevníci. Značně zaostalým je tudíž takový mladistvý, který přes svůj věk nedosáhl takového stupně vývoje intelektuálního nebo mravního, jakého zpravidla dosahuje mládež, která dovrší čtrnáctý rok svého věku.3)

Z pohledu teorie trestního práva hmotného je pro vyvození trestní odpovědnosti klíčový matrikový věk, tedy věk počítaný od data narození, uvedeného v matrice (§ 11 tr. zák.). Vedle tohoto věku je třeba zmínit i mentální věk, který vyjadřuje celkovou (nejen tedy rozumovou) vyspělost jedince, tzn. jeho biologickou, psychickou a sociální úroveň, jež podmiňuje rozpoznávací a určovací schopnost pachatele. Jinými slovy jedinec musí nabýt takové míry zralosti, aby byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a ovládat své jednání.

Relativní trestní odpovědnost tím, že zkoumá i zralost jedince v případě pochybností, tedy zohledňuje mentální věk (tj. dosažený stupeň vývoje u konkrétního jedince), umožňuje na něj reagovat již v rámci základů trestní odpovědnosti. Jde totiž o to, že konkrétně zjištěný nesoulad mezi matrikovým a mentálním věkem již může vyvolat důsledky, které jinak má nepříčetnost jedince. Naproti tomu pojetí trestní odpovědnosti absolutní nedovoluje zohlednit opožděný vývoj jako důvod vylučující trestní odpovědnost mladistvého, pokud nemá povahu duševní poruchy a vzápětí i nepříčetnosti.4), 5)

Úprava obsažená v § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. je založena na tom, že trestní odpovědnost mladistvého je vymezena kritérii, kterých jinak trestněprávní teorie i trestní zákon používají pro vymezení příčetnosti s tím, že pojem duševní poruchy nahrazuje pojmem rozumové a mravní vyspělosti. Za podmínku příčetností v širším slova smyslu je pokládán určitý věk, a proto se citovaná úprava chápe jako speciální důvod nepříčetnosti, a nikoliv jako jiný samostatný důvod vylučující trestní odpovědnost.6)

V této souvislosti lze poukázat na trestní věc vedenou u OSZ v Chebu, v níž bylo dle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., z důvodů dle § 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., zastaveno trestní stíhání mladistvého pro skutek kvalifikovaný jako pokračující provinění krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., dílem dle § 8 odst. 1 tr. zák., a pokračující provinění poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zák. (vždy ve spojení s § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.), jehož se měl dopustit s dospělým spolupachatelem. V předmětné trestní věci byli přibráni dva znalci z odvětví psychiatrie a znalec psycholog. Ze závěrů znaleckého posudku znalců psychiatrů vyplynulo, že mladistvý netrpí duševní poruchou a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době spáchání stíhaných skutků zachovalé, dle znalce psychologa se intelekt mladistvého nacházel v pásmu střední až těžké debility a jeho rozumová a mravní vyspělost se nacházela na úrovni devítiletého dítěte, v důsledku čehož sice mohl rozpoznat závadnost svého jednání, dosažená rozumová úroveň devítiletého dítěte dle znalce nestačila pro plné uvědomění si obecné společenské nebezpečnosti takovéhoto jednání, přičemž mentální defekt byl spojen se zvýšenou sugestibilitou, tj. se snadným podléháním vlivu okolí a tím i zhoršením vlastního ovládání.

Usnesením nejvyšší státní zástupkyně bylo usnesení státního zástupce jako nezákonné podle § 174a odst. 1 tr. ř. zrušeno s tím, že pro právní posouzení příčetnosti mladistvého obviněného jsou rozhodující závěry soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a dále bylo poukázáno i na to, že ze závěrů soudního znalce z oboru klinické psychologie lze dovodit, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného mladistvého byly v kritické době sice snížené, nikoliv však vymizelé (samozřejmě za respektování toho, že tomuto znalci nepřísluší posuzovat otázku, zda mladistvý byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a zda byl schopen své jednání ovládat - viz § 58 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.). Přípravné řízení v předmětné trestní věci nebylo dosud ukončeno, neboť mladistvý se v mezidobí dopustil další majetkové trestné činnosti, která byla spojena ke společnému řízení, přičemž znalci psychiatři i znalec z odvětví psychologie na svých závěrech setrvali a taktéž v nově spojené trestní věci při hodnocení mladistvého dospěli ke stejným závěrům.

K výše uvedenému případu u OSZ v Chebu je třeba uvést to, že obecná příčetnost (resp. nepříčetnost) je vázána na duševní poruchu jako projev chorobného stavu. Pojem relativní trestní odpovědnosti je však vázán na rozumovou a mravní vyspělost, která však není projevem choroby, ale pouze důsledkem toho, že dospívání dítěte je proces, který neprobíhá stejně, ve stejném časovém období.

I když se předpokládá, že ve věku patnácti let je již jedinec mentálně a psychicky natolik vyspělý, aby mohl chápat význam a důsledky svých skutků a byl schopen podle tohoto rozpoznání usměrňovat své jednání (viz obecná hranice patnácti let jako dolní hranice trestní odpovědnosti), nelze vyloučit, že v důsledku vývojového opoždění, které není chorobné povahy, tomu bude u konkrétního dítěte jinak. A právě na tyto případy má dopadat ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.

Výše uvedený případ by mohl být právě tím případem, na který by mohlo dopadat ustanovení § 5 odst. 1 cit. zákona. Konstatovaný opožděný vývoj mladistvého neměl charakter duševní poruchy, takže v úvahu nepřicházela aplikace ustanovení § 12 tr. zák. (obecná nepříčetnost). Avšak v souvislosti s aplikací ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. je třeba vzít do úvahy následující skutečnosti:
1. Již výše bylo uvedeno, že konkrétně zjištěný nesoulad mezi matrikovým a mentálním věkem již může vyvolat důsledky, které jinak má nepříčetnost jedince (neschopnost rozpoznat nebezpečnost vlastního činu pro společnost a/nebo neschopnost ovládat své jednání vlastní vůlí), přičemž je třeba zdůraznit, že konkrétně zjištěný nesoulad mezi matrikovým a mentálním věkem (resp. zaostalost, opožděný vývoj) není chorobné povahy, resp. nemá charakter duševní poruchy ve smyslu § 12 tr. zák.

2. Úprava obsažená v § 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. je založena na tom, že trestní odpovědnost mladistvého je vymezena kritérii, kterých jinak trestněprávní teorie i trestní zákon používají pro vymezení příčetnosti, s tím, že pojem duševní poruchy nahrazuje pojmem rozumové a mravní vyspělosti (funguje jako příčina neschopnosti rozpoznávací a/nebo ovládací). Citovaná úprava se chápe jako speciální důvod nepříčetnosti, a nikoliv jako jiný samostatný důvod vylučující trestní odpovědnost.

3. Nepříčetnost (obecná nepříčetnost podle § 12 tr. zák.) se opírá o dvě juristická kritéria - psychiatrické (duševní porucha jako příčina neschopnosti rozumové a/nebo neschopnosti ovládací) a časové (duševní porucha existující v době spáchání, resp. páchání činu. Jelikož ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. je chápáno jako speciální důvod nepříčetnosti a je obdobou ustanovení § 12 tr. zák., tak i zde musí být splněno kritérium spočívající v takovém nedostatku rozumové a mravní vyspělosti, jehož následkem je neschopnost rozumová a/nebo neschopnost ovládací, jakož i to, že nedostatek rozumové a mravní vyspělosti musí být dán v době spáchání činu.

4. Z hlediska procesního je třeba poukázat na ustanovení § 58 zákona č. 218/2003 Sb., který žádá k vyšetření duševního stavu mladistvého přibrat dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii. V této souvislosti je třeba poukázat i na R 29/2001-I., podle něhož znalci z oboru klinické psychologie, jenž byl ve věci přibrán jako znalec za podmínek § 105 odst. 1 tr. ř., nepřísluší posuzovat otázku, zda byl mladistvý schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnosti a zda byl schopen své jednání ovládat. Tuto otázku (jako základní kritérium pro následné právní posouzení příčetnosti mladistvého pachatele ve smyslu § 12 tr. zák., ale také i § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.) mohou na základě vyšetření duševního stavu mladistvého posoudit pouze dva znalci z oboru psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii.

5. V těch případech, kdy sice ze znaleckého posudku znalců psychiatrů bude patrný závěr v tom smyslu, že mladistvý v době spáchání činu netrpěl duševní poruchou (schopnost rozpoznávací i schopnost ovládací byla v době spáchání činu dána), avšak ze závěrů znalce psychologa (bude-li vůbec přibrán, neboť právní úprava jeho přibrání nevyžaduje) bude patrný jistý nedostatek rozumové a mravní vyspělosti v době spáchání činu (musí být shledán nedostatek jak rozumové, tak i mravní vyspělosti - srov. shora), přísluší zhodnotit dopad i tohoto zjištěného nedostatku rozumové a mravní vyspělosti na schopnost rozpoznávací a schopnost ovládací dvěma znalcům psychiatrům se specializací na dětskou psychiatrii. Tento závěr je pak logickým důsledkem konstrukce § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. jako speciálního důvodu nepříčetnosti.

6. V neposlední řadě je třeba zdůraznit i to, že ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. obsahuje zvláštní důvod nepříčetnosti, avšak ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona se vztahuje na případy obecné nepříčetnosti (§ 12 tr. zák.).

Z informací podaných nižšími státními zastupitelstvími v předmětné zvláštní zprávě je patrno, že ve sledovaném období docházelo v drtivé většině případů k trestnímu stíhání mladistvých pro majetková provinění, kdy nešlo o skutkově složité věci, takže nebyl důvod ke zkoumání rozumové a mravní vyspělosti mladistvého formou znaleckého posudku. Při posuzování odpovědnosti mladistvého za čin se vychází jednak ze samotné výpovědi mladistvého, ze zprávy orgánů pověřených sociálně-právní ochranou dětí, případně ze zpráv Probační a mediační služby i z ostatních důkazů, shromážděných během vyšetřování. V závažnějších trestních věcech, mimo jiné s příslušností k rozhodování v I. stupni u krajského soudu, je přistoupeno ke zkoumání duševního stavu mladistvého.

Dále v trestních věcech mladistvých není obecně praktikováno plošné opatřování znaleckých posudků za účelem posouzení trestní odpovědnosti mladistvých. Naopak je uplatňován striktně individuální přístup, kdy při řešení otázky, zda je na místě vyžádání takovéhoto znaleckého posudku u konkrétního mladistvého, se vychází jednak z osobních poznatků policejního orgánu při kontaktu s mladistvým, dále jsou zásadní skutečnosti v tomto směru zjišťovány ze zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí a jiných podkladů, přičemž přihlíženo je též k charakteru konkrétního protiprávního jednání.

Nižší státní zastupitelství však shodně poukazují na naprostý nedostatek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, což je akcentováno jako zásadní problém. Tento je umocněn zákonným požadavkem obsaženým v § 58 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., tedy že k vyšetření duševního stavu mladistvého je nutno přibrat dva znalce s předmětnou specializací.

Další okruh otázek spadajících do zmíněné problematiky představují případy, ve kterých je stav nepříčetnosti mladistvého ve smyslu § 5 zák. č. 218/2003 Sb. policejním orgánem zjištěn a znalecky či jinak objektivizován ještě před zahájením trestního stíhání mladistvého. Otázkou je, zda lze tyto případy procesně řešit odložením věci podle § 159a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. (i když obecná věková hranice trestní odpovědnosti by zde jinak dána byla).

K dané věci uvádíme následující: Fakticky jde o obdobu jakékoliv vcelku běžně se vyskytující situace, kdy již před zahájením trestního stíhání bude bezpečně zjištěno, že osoba důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu (vůči níž by jinak bylo zahájeno trestní stíhání) trpí duševní chorobou nebo poruchou takové povahy, že je tu dána její nepříčetnost (§ 12 tr. zák.). Ve věci mladistvého se může jednat buď o nepříčetnost obecnou (§ 5 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.) nebo zvláštní (§ 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.). I když je třeba přiznat určitou oprávněnost těm názorům, podle nichž není zřejmě na místě (a tím spíše to platí vzhledem ke koncepci zákona č. 218/2003 Sb., u mladistvých) vystavit nepříčetného (a trestně neodpovědného) mladistvého difamujícím účinkům trestního stíhání, na straně druhé je třeba vzít v úvahu úpravu obsaženou v ustanovení § 58 zák. č. 218/2003 Sb. Jakkoliv znění této úpravy není zcela jednoznačné, navozuje závěr, že jde o speciální úpravu k § 105 odst. 1 a zejména § 116 odst. 1 či 2 tr. ř. Nelze však pominout zcela to, že citovaná ustanovení hovoří o "obviněném", ustanovení § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže jen o vyšetření duševního stavu mladistvého, na druhé straně je však ustanovení § 58 vřazeno do oddílu 7 zákona č. 218/2003 Sb., souhrnně nazvaného "Dokazování". Proto na otázku, zda je možné ustanovení § 58 odst. 1 (nebo i odst. 2) zákona č. 218/2003 Sb. použít zcela mimo rámec daný touto obecnou úpravou, tj. tak, že uvedeným postupem by bylo možno zkoumat duševní stav (či dokonce pozorovat duševní stav ve zdravotnickém zařízení) i osoby mladistvé, která nebyla obviněna, je třeba odpovědět, že nikoliv. Pro možnost zkoumat duševní stav mladistvého (nebo dokonce pozorovat jeho duševní stav), musí být proti němu zahájeno trestní stíhání. Zcela jednoznačný je tento závěr ohledně pozorování, kde jde o poměrně závažný zásah i do osobní svobody (a pak je nutno - i v souladu s § 32 tr. ř. - považovat za striktní podmínku, že ho lze vykonat jen vůči obviněnému - srov. i § 32 tr. ř.). Platí-li to ve vztahu k pozorování, platí to nesporně i ohledně standardního zkoumání duševního stavu. Na místě je pak závěr, že postup dle § 58 zákona č. 218/2003 Sb. zásadně přichází v úvahu jen ohledně mladistvého v postavení obviněného. Před zahájením trestního stíhání by bylo možno připustit jen vyžádání lékařských zpráv, odborných vyjádření, sepsání úředních záznamů, atd. (stejně tak jako opatření znaleckých posudků v jiných trestních věcech či dokonce ve věci týkající se zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům) s tím, že ale tyto úkony nikdy nemohou plnohodnotně nahradit vyšetření duševního stavu mladistvého (či pozorování jeho duševního stavu) postupem dle § 58 zákona č. 218/2003 Sb. V této souvislosti je třeba upozornit, že ani znalecký posudek, který by byl vyžádán podle obecného ustanovení § 105 odst. 1, věty druhé, tr. ř., i kdyby byl vyžadován postupem dle § 105 odst. 4, věty první, tr. ř. (a byli by přibráni znalci dva), nemůže zcela nahradit vyšetření duševního stavu (pozorování) dle § 58 zákona č. 218/2003 Sb.

Navazující otázkou (na to, co bylo dosud uvedeno) je, zda ve věcech, v nichž nebyl dán poškozeným souhlas k trestnímu stíhání ve smyslu § 163 tr. ř. (např. poškozeným je rodič mladistvého), je třeba postupovat podle § 5 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. Zde uvádíme, že nebyl-li dán souhlas poškozeného k trestnímu stíhání mladistvého, není tyto případy vůbec možné posuzovat podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. ("není z jiných důvodů trestně odpovědný"), protože tato úprava se na tyto případy nevztahuje, a postupuje se podle obecných ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Slova "... není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný ..." v § 5 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. se týkají pouze případů, kdy se dopustí činu jinak trestného osoba, která není způsobilým subjektem trestní odpovědnosti. Taková jednání zůstávají společensky nebezpečná,7) ovšem jejich trestnost a odpovědnost za ně je vyloučena právě v důsledku jiných zvláštních ustanovení trestního zákona, požadujících určité osobní vlastnosti takové osoby, jako je příčetnost a požadovaný věk. Ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 218/2005 Sb. míří na případy upravené v § 5 odst. 1 citovaného zákona a na nepříčetnost podle § 12 tr. zák., nikoliv na důvody procesní, resp. na skutečnosti, pro něž je trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 tr. ř. a § 11a tr. ř. Dodat je třeba jen tolik, že postup podle § 5 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. u mladistvého, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání (viz § 5 odst. 1 cit. zákona), nebo mladistvého, který pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání (viz § 12 tr. zák.), pak již vůbec nezávisí na tom, zda si rodič přeje či nikoliv, aby vůči tomuto mladistvému bylo postupováno podle hlavy III. citovaného zákona.
Pro úplnost však poukazujeme i na případ možné kolize těchto dvou úprav (mladistvý by se dopustil činu vůči některé osobě, u níž by byl dán vztah předvídaný ustanovením § 163 odst. 1 tr. ř., přičemž současně by nastaly podmínky aplikace ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.) Tento problém by bylo třeba řešit podle toho, který důvod zastavení trestního stíhání by byl pro mladistvého příznivější. Byl by jím zřejmě právě důvod uvedený v § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s § 5 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., s argumentací, že důvod uvedený v § 5 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. je hmotněprávní povahy, oproti důvodu uvedenému v § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. (procesnímu).

2. Uplatňování účinné lítosti (§ 7 zákona č. 218/2003 Sb.)
V souvislosti s tímto hmotněprávním institutem se vyskytuje názor, podle něhož za dobrovolné odstranění nebo napravení způsobených následků nelze považovat jednání pachatele až po zahájení trestního stíhání, resp. je zastáván spíše zužující výklad ustanovení § 7 zákona o soudnictví ve věcech mládeže o účinné lítosti. K této otázce lze především odkázat na judikaturu k účinné lítosti (která se z poslední doby vztahuje především k jejímu uplatnění u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák.) a která v zásadě vychází z toho, že dobrovolnost jako podmínka účinné lítosti je splněna, jestliže pachatel podmínky účinné lítosti plní z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů (provinění) založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Dobrovolnost vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu (provinění) a k případným škodlivým následkům. Na pohnutce nezáleží, ale může jí být i obava z odhalení trestného činu a z eventuálních trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele není vyloučena jen proto, že jednal pod vlivem obavy z trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu (provinění). I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu (provinění) reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin (provinění). Jestliže pachatel napravil škodlivý následek činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu podmínek účinné lítosti není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání. Rozhodnutí však není dobrovolné, jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání (vedeného již jen proti určité osobě). O dobrovolnost též nejde, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán jeho čin odhalí, resp. oznámí orgánům činným v trestním řízení.8) U mladistvého je ovšem nutno vzít v úvahu i to, že zákon vyžaduje již jen projev účinné snahy po nápravě, jakož i určitý posun judikatury z hlediska naplnění znaku dobrovolnosti ve vztahu k obavě z trestního stíhání, kdy naplnění této podmínky by mělo být u mladistvých zkoumáno spíše v jejich prospěch a měli by také být i odpovídajícím způsobem poučeni (resp. by jim mělo být dáno příslušné vysvětlení). Dodat je možno ještě to, že ustanovení § 7 zákona č. 218/2003 Sb. je skutečně koncipováno jako zvláštní případ účinné lítosti, jde o samostatný důvod zániku trestnosti činu spáchaného mladistvým, jehož podmínky jsou stanoveny do značné míry nezávisle na podmínkách zániku trestnosti v § 65 a především § 66 tr. zák. 9)

Úpravu obsaženou v § 7 zákona č. 218/2003 Sb., je tedy na místě aplikovat šířeji, než je uvedeno v judikatuře soudů, neboť tato je vyslovena převážně k daňovým trestným činům. Za jediné, resp. nejdůležitější kritérium by nemělo být proto považováno, zda mladistvý podnikl kroky ve smyslu podmínek § 7 cit. zákona před zahájením trestního stíhání, nebo až v jeho průběhu. Splnění podmínek § 7 zákona č. 218/2003 Sb., je třeba posuzovat přísně individuálně. Na straně druhé je však třeba upozornit na to, že § 7 zákona č. 218/2003 Sb. se blíží předpokladům pro podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, odstoupení od trestního stíhání, zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., upuštění od uložení trestního opatření a podmíněnéhou odsouzení. Účinné lítosti je však třeba dát přednost, i když mohou být naplněny zákonné předpoklady pro užití odklonů v trestním řízení, neboť jde o hmotněprávní institut, o okolnost způsobující zánik trestnosti činu bránící odsouzení mladistvého i přijetí opatření.

Jak plyne z údajů zjištěných zmiňovanou zvláštní zprávou, u převážné většiny nižších státních zastupitelství nebylo ustanovení § 7 zák. č. 218/2003 Sb., o účinné lítosti vůbec aplikováno, resp. jen výjimečně.

3. Ukládání výchovných opatření mladistvým (§ 15 až § 20 zákona č. 218/2003 Sb.) státními zástupci
Zákon č. 218/2003 Sb., umožňuje uplatnit výchovná opatření i v přípravném řízení (nejen tedy v řízení před soudem pro mládež); přitom žádným způsobem neomezuje okruh případů, v nichž lze takto postupovat. Zákon ale rozlišuje možnost jejich uložení v průběhu řízení před rozhodnutím ve věci (§ 15 odst. 3 ve spojení s § 10 odst. 2 cit. zákona) a při rozhodnutí ve věci (§ 15 odst. 1 cit. zákona).

Ohledně ukládání výchovných opatření mladistvým v přípravném řízení státními zástupci je situace u jednotlivých nižších státních zastupitelství značně rozdílná; u některých z nich jsou ukládána, byť omezeně, u jiných nebylo těchto opatření využíváno vůbec. Hlavními důvody pro nepoužití ustanovení § 15 až § 20 zákona č. 218/2003 Sb, bylo zmiňováno jednak nesplnění samotných zákonných podmínek, jednak složitá důkazní situace nebo laxní přístup či dokonce neochota mladistvých vykonávat tato výchovná opatření, jejichž uložení v průběhu přípravného řízení je podmíněno souhlasem mladistvého, resp. mladiství nedali souhlas k uložení výchovného opatření. K ukládání výchovných opatření nebylo dále přistupováno u těch mladistvých, u nichž došlo ke spáchání provinění poprvé a bylo proto možné dovodit, že se u nich jedná o výjimečné vybočení z mezí zákona. Výchovná opatření nebyla ukládána u již závažnou měrou narušených mladistvých delikventů, u kterých byla navíc již uložena dříve ústavní či ochranná výchova. Určitou roli hraje i neexistence nabídky vhodných probačních programů v řadě obvodů, stejně jako i to, že realizace výchovných opatření představuje nepochybně vyšší zatížení také pro státního zástupce, případně pro Probační a mediační službu. Vyskytovala se i námitka, že pro náležitý efekt výchovného působení na mladistvého je nutné projednání věci v řízení před soudem (výchovná opatření jsou pak státními zástupci navrhována až v hlavním líčení), a také i názor, že by právní úprava měla být změněna tak, že souhlas mladistvého se nevyžaduje. Vzhledem ke smyslu a účelu výchovných opatření a taktéž k zásadě presumpce neviny je však zásadně vyloučeno, aby byla výchovná opatření ukládána bez souhlasu mladistvého, resp. proti jeho vůli, v průběhu přípravného řízení.

Dalším problémem, který limituje možnost účinného ukládání výchovných opatření, je skutečnost, že na některých okresech nefunguje dosud žádný probační program ve smyslu § 17 zákona č. 218/2003 Sb.
Je však třeba upozornit na to, že v současné době jsou již k dispozici probační programy podle § 17 zákona č. 218/2003 Sb. (i když ne v takovém počtu, jaký by byl třeba). Aktuální seznam akreditovaných probačních programu lze najít na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR (celkem se jedná o 46 akreditovaných probačních programů podle ustanovení § 17 zákona č. 218/2003 Sb.).

Ze škály výchovných opatření je nejčastěji využíván dohled probačního úředníka podle § 16 zákona č. 218/2003 Sb. Z výchovných povinností podle § 18 zákona č. 218/2003 Sb. je ukládáno vykonání společensky prospěšné činnosti určitého druhu. Výchovná omezení (§ 19 zákona č. 218/2003 Sb.) byla ukládána mladistvým jen sporadicky s ohledem na problematičnost kontroly jejich dodržování a obdobný závěr platí i pro napomenutí s výstrahou podle § 20 citovaného zákona, které se uplatnilo rovněž zcela ojediněle.

Aktuálně k problematice výchovných opatření je možné poukázat i na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 14 To 130/2004, které je trestním kolegiem NS ČR navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR s touto právní větou: "Soud pro mládež rozhodující v trestní věci mladistvého v hlavním líčení ve věci samé není při ukládání výchovných opatření podle § 15 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d), e) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, povinen vyžadovat souhlas mladistvého podle § 15 odst. 3 tohoto zákona. Souhlas mladistvého je však třeba při ukládání probačního programu (§ 15 odst. 2 písm. b/, § 17 odst. 2 písm. c/ zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže).

Z odůvodnění tohoto usnesení krajského soudu je patrné, že rozsudkem soudu prvního stupně byl mladistvý uznán vinným spácháním provinění krádež podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., za užití § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Podle § 14 odst. 1, § 11 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. bylo u mladistvého podmíněně upuštěno od uložení trestního opatření. Podle § 14 odst. 2 téhož zákona byla stanovena zkušební doba podmíněného upuštění od uložení trestního opatření v délce 12 měsíců. Podle § 14 odst. 2 a § 18 odst. 1 písm. c), e), odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. byly mladistvému uloženy výchovné povinnosti a stanoveno, aby ve zkušební době podmíněného upuštění od uložení trestního opatření vykonal bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost spočívající v úklidu veřejného prostranství a údržbě zeleně na území města T., a to v délce nejvýše 4 hodiny denně na dobu 15 hodin celkem a nahradil podle svých sil škodu způsobenou proviněním. Podle § 14 odst. 2, § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb. bylo mladistvému dále uloženo výchovné omezení a stanoveno, aby se ve zkušební době podmíněného upuštění od uložení trestního opatření nestýkal s R. K., trvale bytem T.
Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním státní zástupkyně, a to ve prospěch mladistvého. Odvolání státní zástupkyně směřovalo proti výrokům o uložení výchovných povinností a výchovného omezení s tím, že uložená výchovná opatření byla mladistvému uložena, aniž by si soud před svým rozhodnutím vyžádal souhlas mladistvého. Konkrétně je pak poukazováno na ustanovení § 10 odst. 2 a § 15 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. Odvolací soud zaujal k odvolání státní zástupkyně stanovisko, podle něhož při rozhodování soudu ve věci samé není třeba při ukládání výchovných opatření a výchovných omezení vyžadovat souhlas mladistvého, na rozdíl od fáze přípravného řízení a řízení pokračujícího před soudem do právní moci, pokud není již rozhodováno ve věci samé. Odvolací soud své stanovisko odůvodnil takto: Zákon č. 218/2003 Sb. rozlišuje ukládání výchovných opatření jednak v průběhu řízení před rozhodnutím ve věci (viz § 15 odst. 3 ve spojení s § 10 odst. 2), jak se na tato ustanovení odvolává státní zástupkyně, a při rozhodování ve věci (viz § 15 odst. 1 cit. zákona). Zatímco v průběhu řízení před rozhodnutím ve věci lze vydat rozhodnutí o výchovném opatření jen se souhlasem mladistvého, při jejich uplatnění ve spojení s rozhodnutím ve věci zákon v zásadě tento souhlas nevyžaduje (srov. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže - komentář, 1. vydání 2004, Praha C. H. Beck). V tomto směru lze poukázat na rozdílné podmínky, resp. rozdílnou dikci zákona ve znění ustanovení § 15 odst. 1 a § 15 odst. 3 téhož zákona. Podle odst. 1 § 15 téhož zákona přichází v úvahu ukládání výchovných opatření v souvislosti s rozhodováním ve věci samé, tedy v souvislosti s rozhodováním o upuštění od trestního opatření nebo o podmíněném upuštění od trestního opatření anebo i vedle uloženého ochranného nebo trestního opatření nebo v souvislosti se zvláštními způsoby řízení. Jedinou výjimkou je požadavek souhlasu mladistvého se stanovením jeho povinnosti absolvovat probační program, jak o tom hovoří ustanovení § 17 odst. 2 zákona, podle kterého soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce může uložit mladistvému takovou povinnost při naplnění stanovených předpokladů, zejména i souhlasu mladistvého s jeho účastní na vhodném probačním programu.
K výše uvedenému soudnímu rozhodnutí konstatujeme, že jakkoliv se závěr, z něhož navrhované rozhodnutí vychází (tedy z hlediska srovnání rozdílné dikce ustanovení § 15 odst. 1 a § 15 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb.), může jevit jako sporný a bylo by také možno vycházet z výkladu, že dikce § 15 odst. 3 citovaného zákona jen navazuje na znění § 15 odst. 1 (a zakotvuje tak doplňující podmínky, které také musí být splněny k uložení výchovného opatření), lze mít důvodně za to, že tento závěr respektuje povahu výchovných opatření ukládaných mladistvému při upuštění od trestního opatření nebo podmíněného upuštění od takového opatření a nadto i za podmínek uvedených v § 15 odst. 1 větě druhé zákona, tedy vedle výroku o ochranném nebo trestním opatření, kde souhlas by se mohl jevit zjevně nadbytečný. Navíc je třeba vzít v úvahu i slovo "vůči" ve větě druhé § 15 odst. 1 zákona, takže ve spojení s větou první ("při ... mohou být mladistvému uložena ...", aniž by zde byl výslovně zmíněn souhlas) lze naznačený závěr pokládat za plně odůvodněný. Je třeba ještě jednou zdůraznit, že z § 17 odst. 2 písm. c) zák. č. 218/2003 Sb. vyplývá, že soud pro mládež je vždy povinen vyžádat souhlas mladistvého s jeho účastí na probačním programu, jak je na tuto výjimku také poukazováno v odůvodnění výše citovaného rozhodnutí.10)

4. Návrhy státních zástupců na uložení trestních opatření (§ 24 až § 35 zákona č. 218/2003 Sb.) nebo ochranných opatření (§ 21 až § 23 zákona č. 218/2003 Sb.)

Podle nižších státních zastupitelství se nevyskytly zásadní výkladové či aplikační problémy související s ukládáním trestních opatření či ochranných opatření.
Při navrhování opatření se jinak přihlíží zejména k závažnosti spáchaného protiprávního jednání a osobě pachatele.

Mezi nejčastěji navrhovaná trestní opatření patří obecně prospěšné práce, podmíněné odnětí svobody odložené na zkušební dobu, případně odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem. Ostatní druhy trestních opatření jsou ukládány pouze sporadicky nebo nejsou navrhovány a ukládány vůbec - např. uložení peněžitého postihu u většiny mladistvých nedovoluje jejich ekonomická situace.
Trestní opatření jsou soudem ukládána zpravidla v souladu s návrhy státních zástupců. V případě výraznějších diferencí mezi navrhovaným a uloženým trestním opatřením je přistupováno k uplatnění opravného prostředku.
Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody je navrhováno pouze výjimečně, a to pouze v případě zvlášť závažných úmyslných provinění vyznačujících se větší agresivitou mladistvých.

Aktuálně lze v souvislosti s trestním opatřením nepodmíněného odnětí svobody upozornit na způsob výkonu tohoto trestního opatření. Otázka výkonu trestního opatření odnětí svobody vyvstala v souvislosti se zrušením ustanovení § 81 tr. zák. zákonem č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže,11) přičemž zákon č. 218/2003 Sb. neobsahuje obdobné ustanovení jako ustanovení jako ustanovení § 81 tr. zák., účinného do 31. 12. 2003.

Podle ustanovení § 76 zákona č. 218/2003 Sb. výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody upravuje zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a navazující vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.12) Ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. stanoví, že výkonem trestu se podle tohoto zákona rozumí též výkon trestního opatření odnětí svobody uloženého mladistvému; jeho výkonem se sleduje dosažení účelu stanoveného zákonem o soudnictví ve věcech mládeže. Ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona stanoví, že trestní opatření odnětí svobody u mladistvých, kteří nepřekročili 19. rok svého věku, se vykonává odděleně od ostatních odsouzených, a to ve věznicích nebo zvláštních odděleních pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Konečně pak podle ustanovení § 8 odst. 2 tohoto zákona se vedle základních typů věznic uvedených v odstavci 1 zřizují zvláštní věznice pro mladistvé. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. je tak od 1. 1. 2004 jediným ustanovením, které výslovně upravuje zřízení těchto věznic.

Naše stanovisko ohledně způsobu výkonu trestního opatření odnětí svobody u mladistvých se opírá o výklad ustanovení § 76 zák. č. 218/2003 Sb. ve spojení s § 8 odst. 2 a rovněž § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. Podle našeho názoru tedy soud pro mládež musí při ukládání trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody mladistvému postupovat podle ustanovení § 76 zák. č. 218/2003 Sb. ve spojení s § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., resp. musí vyslovit, že mladistvý vykoná toto trestní opatření odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštní věznici pro mladistvé. Výrok o zařazení mladistvého do zvláštní věznice pro mladistvé nebo zvláštního oddělení pro mladistvé je součástí výroku o trestu, a proto ho soud pro mládež musí vždy pojmout do výrokové části odsuzujícího rozsudku (§ 122 odst. 1, věta třetí, tr. ř.).

Soud pro mládež však již nepostupuje podle § 39a odst. 2 písm. a) až d), případně odst. 3 tr. zák., a to proto, že zákon č. 218/2003 Sb. neupravuje zařazování mladistvých pro výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody do čtyř základních typů věznic (dohled, dozor, ostraha, zvýšená ostraha). Při zařazování pro výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody se rozhoduje pouze o zařazení do věznice pro mladistvé. V této souvislosti upozorňujeme na tzv. vnitřní diferenciaci věznic pro mladistvé (ve smyslu § 5 odst. 3 a dále § 60 až 65 zákona č. 169/1999 Sb., a § 82 až 88 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody), kterou je však třeba odlišovat od vnější diferenciace věznic (§ 39a tr. zák., § 8 zákona č. 169/1999 Sb.).

Postup soudu podle ustanovení § 39a tr. zák. se však uplatní v případě přeřazování mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené podle ustanovení § 79 zákona č. 218/2003 Sb. Citované ustanovení v poslední větě odstavce 1 totiž uvádí, že přeřadí-li soud pro mládež odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené, musí zároveň rozhodnout, do kterého typu věznice bude mladistvý odsouzený pro další výkon trestu zařazen. Při absenci speciálního ustanovení ohledně typu věznice, kam má být mladistvý odsouzený zařazen pro další výkon trestu, je již třeba použít obecné ustanovení § 39a odst. 2, 3 tr. zák.13)

Pokud jde o ukládání ochranných opatření, ve většině případů je ukládána ochranná výchova, podstatně méně často je ukládáno ochranné léčení či zabrání věci.

Aktuálně opět poukazujeme na věc vedenou u OSZ Přerov, ve které státní zástupce navrhl soudu přeměnu ústavní výchovy na ochrannou podle § 23 odst. 2, poslední věty, zákona č. 218/2003 Sb., avšak soud návrhu nevyhověl s odůvodněním, že přeměnit ústavní výchovu opět na ochrannou by bylo možno jen za situace, kdy mladistvému původně uložená ochranná výchova byla dle § 23 odst. 1 cit. zákona změněna na ústavní, avšak mladistvý nesplnil očekávání a této ústavní výchově se řádně nepodroboval, ale že nemůže takto postupovat v daném případě, jestliže ochranná výchova v dřívější době nebyla mladistvému uložena.

Jsme toho názoru, že teoretická možnost změny ústavní výchovy v ochrannou výchovu a naopak je sice možná, ale prakticky dnes sotva realizovatelná, neboť neexistuje příslušná procesní úprava. Ustanovení § 87 zákona č. 218/2003 Sb., totiž řešení problému moc nenapomůže, neboť směšuje řízení podle občanského soudního řádu a trestní řízení. Jde totiž o to, že když je jako první nařízena ústavní výchova,  je nařízena občanskoprávním soudem v řízení podle § 176 a násl. o. s. ř. Je otázkou, v jakém řízení se pak bude rozhodovat o přeměně na ochrannou výchovu. V případě, že to bude podle § 87 zákona č. 218/2003 Sb. v řízení trestním, potom ale soud pro mládež v řízení trestním těžko může rozhodnout o ukončení ústavní výchovy. Pokud by pak soud pro mládež v řízení trestním podle § 87 cit. zákona rozhodl o přeměně ochranné výchovy v ústavní výchovu, tak také toto naráží na to, že o ústavní výchově rozhoduje soud podle občanského soudního řádu.

Připomenout je možno i to, že podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, konkrétně podle § 39 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, je státní zástupce při výkonu dozoru oprávněn podávat soudu návrh na zrušení nařízené ústavní výchovy nebo uložené ochranné výchovy, popřípadě podávat návrh na uložení ochranné výchovy dětem umístěným v zařízení na základě nařízené ústavní výchovy.14) Nicméně jde však o jinou situaci.

(pokračování v č. 9/2005)

Poznámky:
1) Tisk 210 Poslanecké sněmovny - volební období 2002-2006.
2) Oproti tomu trestní odpovědnost absolutní je charakterizována pevnou dolní věkovou hranicí určující její počátek bez ohledu na vyspělost jedince, resp. na dosažený stupeň mravní a rozumové vyspělosti; dovršení určitého věku v době spáchání trestného činu je jedinou podmínkou trestní odpovědnosti mladistvého, přičemž samozřejmě platí obecné zásady o vyloučené či zmenšené příčetnosti.
3) Srov. Miřička, A., Scholz, O.: O trestním soudnictví nad mládeží. Komentované zákony Československé republiky, Praha, Československý Kompas, 1932, s. 12 a násl.
4) Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 362-363.
5) Podle důvodové zprávy k návrhu cit. zákona je mladistvý zásadně trestně odpovědný podle tohoto zákona (srov. i § 11 tr. zák.). Zákon však vyžaduje (jak bylo shora také uvedeno), aby si mladistvý byl vzhledem ke stupni svého vývoje schopen uvědomit, že "dělá něco špatného," co hrubě odporuje normám společnosti, ve které žije, nebo aby byl schopen odpovídajícím způsobem usměrnit svoje chování. Důvodová zpráva k návrhu zákona k tomuto uvádí, že i přesto, že je namítáno, že naprostá většina osob mezi patnáctým až osmnáctým rokem je již natolik psychicky (duševně) vyspělá, že je schopna své jednání ovládat a v dostatečné míře rozpoznat jeho následky, bude u mladistvých předmětem pozornosti jejich duševní stav i z hlediska dosažení určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti, a to z důvodů již převážně uvedených; navíc je třeba v této souvislosti připomenout, že nelze u této věkové skupiny dopředu vyloučit případy jedinců s neukončeným psychickým vývojem, pro který mohou být tyto schopnosti buď výrazně sníženy, nebo i vyloučeny. Je třeba si znovu uvědomit, že uvedený psychický stav není duševní poruchou ve smyslu trestního zákona. Nezralost mladistvého přitom musí být podstatná, tj. musí být zřejmé, že v době činu ještě nedosáhl po stránce intelektuální nebo po stránce mravní takového stupně vývoje, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci. V praxi tedy bude přibírán znalec z oboru psychiatrie mládeže ke zkoumání mladistvého jen v případech, kdy na základě výsledků dokazování budou pochybnosti o jeho duševní zralosti, obdobně jako tomu je v případech pochybností o plné příčetnosti (srov. č. 24/1976 Sb. rozh. tr.; srov. i to, co je uvedeno výše). Zákon předpokládá jen pravidelné zkoumání úrovně intelektového a mravního vývoje mladistvého, tedy ne ve všech případech.
6) Tamtéž, s. 49. Podle P. Šámala tento závěr vyplývá z citované formulace § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., které je obdobou znění § 12 tr. zák., z důvodové zprávy, stejně tak jako z názorů vyslovovaných v teorii, a to i v době předcházející např. účinnosti zákona o trestním soudnictví nad mládeží z roku 1931 (např. Prušák, J.: Rakouské právo trestní, díl všeobecný, Všehrd, Praha 1912, s. 73, Milota, A.: Učebnice obojího práva trestního platného v Československé republice. Právo hmotné, J. Gusek, nakladatelství v Kroměříži, 1926, s. 19, Miřička, A.: Trestní právo hmotné. Část obecná i zvláštní, Všehrd, Praha 1934, s. 42, atd.)
7) V souladu se stávajícím materiálním (resp. materiálně-formálním) pojetím trestného činu, z něhož vychází jak stále ještě platný trestní zákon, tak i zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Nutno dodat, že bude-li schválen Parlamentem návrh nového trestního zákoníku (tisk 744 Poslanecké sněmovny), uvedený princip vlastní hmotněprávní úpravě již přinejmenším pět desetiletí bude opuštěn.
8) Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C. H. Beck, Praha 2003, 5. přepracované vydání, s. 523-524.
9) Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, komentář, C. H. Beck, Praha 2004, s. 72.
10) V naznačeném směru byla také právní věta navrhovaného rozhodnutí doplněna na jednání trestního kolegia Nejvyššího soudu konaného dne 9. 6. 2005, kde bylo jinak toto rozhodnutí schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
11) Poznatky z praxe signalizovaly, že soudy buď rozhodnou ve výroku o trestu v odsuzujícím rozsudku, že se mladistvý odsouzený zařazuje do typu věznice podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. a) až d) tr. zák., nebo že se mladistvý zařazuje podle téhož ustanovení trestního zákona s dovětkem o zařazení ve zvláštní věznici, bez odkazu na určité zákonné ustanovení, anebo postupují podle dosavadních právních předpisů.
12) Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tisk 210 Poslanecké sněmovny - volební období 2002-2006, která uvádí, že výkon odnětí svobody u mladistvých se v souladu se zněním § 5 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. bude vykonávat ve věznicích nebo ve zvláštních odděleních pro mladistvé.
13) Dále k této problematice srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 8 Tz 86/2004, ze dne 9. 6. 2004; Vzory trestních rozhodnutí s komentářem, Trestněprávní revue č. 6/2005, s. 169.
14) Je současně faktem, že text důvodové zprávy k návrhu této úpravy (tisk 210 Poslanecké sněmovny): "Ochranná výchova může být kdykoli změněna v ústavní výchovu a naopak", by mohl svědčit pro správnost stanoviska OSZ v Přerově.
JUDr. Jana Zezulová, Ph.D., JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D.

Zdroj: Státní zastupitelství, č. 7-8/2005, str. 6 až 15

Novinky

ÚZ č. 1189 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířat

ÚZ č. 1189 - Zemědělství, Vinařství, Lesnictví, Myslivost, Rybářství, Ochrana zvířatRozsáhlý soubor 19 nejdůležitějších zákonů, z nichž 8 bylo od minulého vydání změněno, a to i vícekrát. Velké změny nastaly v zákoně o vinohradnictví a vinařství, v zákoně o hnojivech, v plemenářském zákoně, v zákoně o obchodu s reprodukčním ...

Cena: 279 KčKOUPIT

Rodinné právo, 2. vydání

Rodinné právo, 2. vydání Druhé vydání učebnice rodinného práva je aktualizované, v některých částech i podstatně přepracované. V aktualizovaném vydání bylo nutné reagovat na nemnohé legislativní změny, které se však rodinného práva významně dotkly. Některé uvedené ...

Cena: 850 KčKOUPIT

ÚZ č. 1188 - Insolvence, Ochrana hospodářské soutěže, Veřejná podpora, Významná tržní síla

ÚZ č. 1188 - Insolvence, Ochrana hospodářské soutěže, Veřejná podpora, Významná tržní sílaPublikace obsahuje kompletní soubor předpisů regulujících ochranu tržních i netržních subjektů. Velkými změnami byl od minulého vydání dotčen zejména insolvenční zákon a zákon o insolvenčních správcích, a to s účinností od 1. 7. 2017. ...

Cena: 99 KčKOUPIT

ÚZ č. 1187 - Trestní předpisy

ÚZ č. 1187 - Trestní předpisyPublikace obsahuje aktuální znění 26 předpisů rozdělených do sedmi kapitol: trestní předpisy, výkon trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, výkon vazby, probační a mediační služba, oběti trestných činů a rozhodnutí prezidenta republiky o ...

Cena: 199 KčKOUPIT

Provozovatel

Nakladatelství Sagit, a. s.
Horní 457/1, 700 30 Ostrava-Hrabůvka
Společnost je zapsaná v obchodním
rejstříku vedeném KS v Ostravě,
oddíl B, vložka 3086.
IČ: 277 76 981
DIČ: CZ27776981

Telefony


Zásilkový obchod: 558 944 614
Předplatné ÚZ: 558 944 615
Software: 558 944 629
Knihkupci: 558 944 621
Inzerce: 558 944 634

E-maily


Zásilkový obchod: obchod@sagit.cz
Předplatné ÚZ: predplatne@sagit.cz
Software: software@sagit.cz
Knihkupci: knihkupci@sagit.cz
Inzerce: inzerce@sagit.cz

Obchodní podmínky

© 1996–2017 Nakladatelství Sagit, a. s. Všechna práva vyhrazena.